Tentokrát jsem odpověděla jinak:
— Hani, lidé tě potřebují. Ale to neznamená, že ti mají donekonečna odevzdávat svůj prostor.
Podívala se na mě zle.
— Ty jsi nějak ztvrdla.
— Možná.
— Dřív jsi bývala hodnější.
Ta věta se skoro vždycky objeví ve chvíli, kdy pohodlný člověk přestane být pohodlný.
Dřív jsi byla hodnější.
Dřív jsi mlčela.
Dřív jsi vydržela všechno.
Dřív jsi klid druhých stavěla nad svůj vlastní.
Řekla jsem:
— Dřív jsem se bála někoho ranit. Teď se bojím, že ztratím sama sebe.
Neodpověděla.
Následující týden nebyl lehký.
Žily jsme v jednom bytě jako dvě sousedky po hádce. Hana balila, chvíli plakala, chvíli okázale mlčela, chvíli zase mluvila téměř normálně. Občas jsem měla chuť všechno odvolat. Říct jí: dobře, zůstaň ještě nějakou dobu, hlavně se nezlob.
Jenže potom zase udělala nějakou drobnost.
Třeba přendala mou pánev jinam.
A já pochopila: ne.
V den odjezdu sbalila věci do dvou tašek. Svoje záclony z okna nesundala.
Zeptala jsem se sama:
— Vezmeš si je?
Překvapilo ji to.
— Proč? Vždyť se ti sem hodí.
— Vezmi si je.
— Myslíš to vážně?
— Vážně.
Beze slova je sundala. Moje staré záclony ležely ve skříni. Vytáhla jsem je a přejela po látce rukou. Večer jsem je pověsila sama.
Ano, kuchyně byla znovu tmavší.
Ale já jsem se poprvé po měsíci klidně nadechla.
Hana odjela ke své dceři.
První dny jsme si nepsaly. Pak mi přišla zpráva:
„Maru, zlobila jsem se. Ale asi jsi měla pravdu. Opravdu jsem se u tebe začala chovat jako doma.“
Dlouho jsem se na ta slova dívala.
Potom jsem odepsala:
„Já jsem to také neřekla hned. Měla jsem promluvit dřív.“
Napsala:
„Bála jsem se, že nezůstanu už vůbec nikde.“
Odpověděla jsem:
„Rozumím. Ale já jsem se taky lekla, že přijdu o vlastní domov.“
Od té doby jsme spolu začaly pomalu mluvit. Už ne tak jako dřív. Opatrněji.
Později se Hana vrátila k Jiřímu, ale pokud jsem to pochopila správně, už za nějakých svých podmínek — pokud je to v jejich věku a s jejich povahami vůbec možné. U dcery zůstala také pár týdnů a zřejmě rychle poznala, že cizí domov se nestane vaším jen proto, že je vám těžko.
Nedávno ke mně přišla na návštěvu.
A víte, co na tom bylo nejdůležitější?
Zavolala předem.
Zeptala se:
— Maru, můžu se v sobotu na hodinku zastavit?
Řekla jsem:
— Můžeš.
Přišla s koláčem. Posadila se v kuchyni a podívala se na moje staré záclony.
— Vrátila jsi je?
— Vrátila.
Smutně se usmála.
— Ony jsou vážně lepší. Ne proto, že by byly hezčí. Ale proto, že jsou tvoje.
Tehdy jsem pochopila, že naše přátelství možná ještě nezemřelo.
Už není stejné jako dřív. Už v něm není ta iluze, že blízkost dává člověku právo vejít do cizího života s hadrem, radami a novými záclonami.
Ale pořád žije.
Pily jsme čaj.
Nepřerovnala hrnky.
Nemluvila o ubrouscích.
Neříkala, že „takhle to pro mě bude lepší“.
Jen seděla vedle mě.
A bylo to dobré.
Když odešla, prošla jsem se po bytě. V kuchyni bylo všechno na svém místě. Hrnky ve skříňce, koření u sporáku, sklenice na polici, staré záclony na okně. V pokoji stála pohovka tak, jak se líbí mně. Na křesle ležela moje deka.
Obyčejný byt.
Mně ale připadalo, jako bych si ho právě získala zpátky.
Teď už vím jistě: samota nemusí být vždycky prázdnota. Někdy je to pořádek, který si člověk vytrpěl. Ticho, na které si zvykl. Domov, kde můžete být sami sebou bez cizího „já jsem ti to tady jen trochu vylepšila“.
Když je kamarádce zle, můžete ji přijmout. Nakrmit. Vyslechnout. Nechat přespat. Pomoci jí přemýšlet, co udělá dál.
Ale nesmíte dovolit, aby se její neštěstí stalo důvodem k tomu, že začne rozhodovat o vašem životě.
Ani když je stejně stará jako vy.
Ani když to má opravdu těžké.
Ani když se znáte třicet let.
A tak si teď říkám: když se kamarádka po hádce s manželem nastěhuje jen „na pár dnů“ a po měsíci už se v cizím bytě chová jako hospodyně, smí jí člověk klidně říct: „Je čas hledat jiné místo“? Nebo se opravdové přátelství pozná právě podle toho, že i vedle cizí bolesti máte právo nechat svůj domov pořád svým domovem?