Jenže právě tehdy se začaly objevovat první drobnosti.
Nejdřív přerovnala hrnky.
Ráno jsem otevřela skříňku a nenašla svůj oblíbený bílý hrnek s kopretinou.
— Hani, neviděla jsi můj hrnek?
— Dala jsem ho jinam. Takhle je to praktičtější. Měla jsi velké hrnky pomíchané s malými, to nedávalo smysl.
Chtěla jsem říct, že mně to smysl dávalo. Ale mlčela jsem. Vždyť šlo jen o hrnky. Maličkost.
Pak přemístila koření.
— Maru, bobkový list máš úplně špatně. Ten má být blíž sporáku.
— Mně to takhle vyhovovalo.
— Protože sis zvykla. Uvidíš, že takhle je to pohodlnější.
Zase jsem nic neřekla.
Potom si všimla, že moje utěrky by se měly prát zvlášť a že bych si vlastně měla koupit nové.
— Tyhle už vypadají dost unaveně.
Podívala jsem se na ně. Ano, nebyly nové. Na jedné zůstala malá skvrna od višní, kterou už nevypralo vůbec nic. Tu utěrku jsem měla dlouho, manžel kdysi přinesl celý takový set. Vyhodit jsem ji nechtěla.
— Hani, moje utěrky jsou v pořádku.
— Když myslíš, ty to víš nejlíp.
Jenže tón, jakým to řekla, znamenal, že nejlíp to jako obvykle ví ona.
Druhý týden se vrátila z obchodu s balíčkem záclon.
Nezeptala se mě.
Prostě je přinesla.
— Maru, podívej, co jsem koupila do kuchyně. Světlé, s jemnými lístky. Ty tvoje jsou hrozně tmavé.
Zůstala jsem stát bez slov.
— Hani, proč?
— Jak proč? Trochu to tady prokoukne. Sedíš tu sama, už ani nevidíš, jak to na člověka působí. Sama uznáš, že to bude lepší.
— Hani, mně se moje záclony líbí.
— Ale prosím tě. Zbytečně tu kuchyň dělají starší.
Nevím proč, ale právě ta věta mě zabolela. Jako by i kuchyň musela předstírat, že je mladší, než je.
Vytáhla záclony z obalu a přiložila je k oknu.
— Uvidíš, hned tu bude víc světla.
Stála jsem vedle ní a cítila, jak se mi vlastní kuchyně potichu vzdaluje.
Ne proto, že by ty nové záclony byly ošklivé. Byly docela obyčejné. Možná i hezké.
Jenže jsem si je nevybrala já.
A nikdo se mě ani nezeptal.
Večer Hana sama sundala moje staré záclony. Nestačila jsem ji skoro zastavit. Obratně vylezla na stoličku, vycvakla háčky a látku pečlivě složila.
— Hani, necháme to na jindy.
— Ale co by. Vždyť je to práce na pět minut.
Dívala jsem se na svoje záclony položené na židli a z nějakého důvodu jsem si vzpomněla na manžela. Ty záclony neměl rád, říkal, že jsou moc ponuré, ale nikdy by je beze mě nesundal. Jen si občas zabručel.
Nové záclony kuchyň opravdu zesvětlily.
Mně se ale uvnitř nerozjasnilo.
Za pár dnů Hana přerovnala sklenice a zavařeniny.
Mám ve spíži jednu polici: marmelády, okurky, čalamádu, sušené bylinky v malých skleničkách. Není to tam jako v obchodě, zato vždycky přesně vím, kam sáhnout.
Otevřela jsem komoru a všechno bylo jinak.
Sklenice stály v řadách. Sypké věci byly přesypané do plastových dóz. Moje staré papírové sáčky s bylinkami ležely v koši.
— Hani, cos to udělala?
— Udělala jsem pořádek.
— A ty bylinky?
— Maru, ty už byly staré. Skoro nevoněly.
— Byla tam třezalka. Sušila jsem ji sama.
— Nasbíráš si další. Aspoň je tu teď čisto.
Dívala jsem se do odpadkového koše.
Pro ni to byl odpad.
Pro mě kousek léta.
Řekla jsem:
— Hani, prosím tě, už nic nevyhazuj beze mě.
Podivila se.
— Vždyť jsem to myslela dobře.
— Já vím. Ale nedělej to.
Okamžitě se urazila.
— No jistě. Chtěla jsem pomoct a nakonec jsem ta špatná já.
A já se znovu cítila provinile.
To je na tom možná nejhorší. Někdo překročí vaše hranice, a vy se pak cítíte špatně, protože jste dost neocenili jeho „pomoc“.
Třetí týden začal tím, že mě Hana vítala po příchodu z práce slovy:
— No konečně jsi doma.
Pracovala jsem tehdy na půl úvazku v knihovně. Ne proto, že bych se bez těch peněz neobešla, ale protože jsem nechtěla sedět celé dny doma. Měla jsem to tam ráda: knihy, lidi, řád, skromnou výplatu. Hana tomu říkala „ta tvoje zábava“.
— Maru, proč tam za ty drobné pořád chodíš? Mohla bys být doma, něco bychom spolu uvařily.
— Mám svou práci ráda.
— Jaká práce. Jen aby ses doma nenudila.
Bylo mi to nepříjemné, ale zase jsem mlčela.
Potom začala zvát návštěvy.
Ne úplně cizí lidi, spíš naše společné známé. Zavolala bývalé kolegyni Věře:
— Věruško, zastav se u nás na čaj.
U nás.
Slyšela jsem to z pokoje.
U nás.
Věra přišla. Hana napekla koláč, vytáhla můj servis, který jsem obyčejně šetřila na svátky. Seděly jsme tři u stolu a na pohled bylo všechno milé. Jenže já se znovu cítila jako nějaká druhá žena ve vlastní kuchyni, ne jako její majitelka.
Hana vyprávěla:
— Vyměnila jsem Marušce záclony, vidíš, jak to hned prokouklo? Předtím tu měla všechno takové tmavé.
Věra přikývla.
— Ano, je to světlejší.
Usmála jsem se.
Co jiného jsem měla dělat?
Když Věra odešla, zeptala jsem se:
— Hani, proč jsi řekla „u nás“?
Chvíli vůbec nechápala, o čem mluvím.
— A jak jsem to měla říct?
— U mě.
Podívala se na mě.
— Maru, nechytej mě za slovíčka. Teď přece bydlím u tebe.
— Dočasně.
Hana zmlkla.
Potom tiše pronesla:
— Aha. Tak takhle to je.
A já byla zase ta vinná.
Protože jsem člověku připomněla, že je u mě hostem.
I když přesně to byla pravda.
Dny plynuly.