Vlak na východ se táhl přes bílé pláně tak dlouho, jako by sama země chtěla natáhnout vzdálenost mezi minulostí a tím, co se Helena chystala udělat. Vagony hučely rozhovory, smíchem a cizími osudy, ale ona neslyšela nic. Seděla u okna, pozorovala, jak zasněžená pole střídají tmavé lesy, a znovu v hlavě skládala každý detail oné noci.
Ne city. Ne bolest. Jen fakta.
Spálenina.
Tetování.
Prsten.
Hodinky.
Hlas.
Věděla, že emoce překážejí. Musí je tedy spálit stejně, jako v ní válka spálila všechno ostatní.
Ostrava ji přivítala ostrým větrem, vlhkým chladem a kouřem, který visel nízko nad střechami. Město žilo tvrdě — hlučné, drsné, plné lidí, kteří uměli přežít a neptali se na zbytečné věci. Tady, mezi nádražím, hutěmi, haldami a ubytovnami, mohl člověk zmizet snadno. A stejně snadno se tu dal najít někdo, kdo si myslel, že zmizel navždy.
Helena si pronajala pokoj u staré vdovy a představila se jako učitelka, která přijela na umístěnku. Žena se na nic nevyptávala. Jen ukázala úzkou postel, starý stůl a kamna v rohu.
V noci Helena nezavřela oči.
Skládala plán.
Nejdřív informace. Potom sledování. Teprve pak čin.
Chyba nepřicházela v úvahu.
První stopu našla mezi nádražními nosiči a muži z uhelných skladů. Několik večerů sedávala v levné jídelně u nákladového dvora, poslouchala útržky rozhovorů, zapamatovávala si obličeje, hlasy a zvyky. Uměla se ztratit mezi lidmi. Stát se nikým.
A jednoho večera to zaslechla.
„Slyšels o Ryšavém?“ řekl jeden z mužů a ztišil hlas. „Má ksicht, jako by mu ho protáhli ohněm. Motá se kolem uhlí a kšeftuje s věcma ze šachet.“
Srdce jí nezrychlilo. Jen odložila lžíci.
Spálenina.
„Kde se dá najít?“
„On si tě najde sám, jestli bude chtít. Často vysedává U Severáka.“
Helena kývla tak, jako by se jí ten rozhovor vůbec netýkal.
Ještě tentýž večer tam šla.
Hospoda byla hlučná, zakouřená a nacpaná lidmi s těžkýma očima. Tady se na jména neptalo. Tady se dívalo na to, jak člověk drží záda.
Vešla klidně, posadila se do vzdáleného kouta a objednala si čaj.
A čekala.
Přišel zhruba po hodině.
Tvář měl znetvořenou, kůži staženou, jako by ji kdysi olízl plamen a nechal ji ztvrdnout. Smích měl chraplavý, nepříjemný. Pohyboval se s jistotou člověka, který se považuje za pána místa.
Helena nezvedla hlavu.
Ale viděla všechno.
Chůzi. Ruce. Gesta.
Byl to on.
První.
Nepřistoupila k němu. Nepodívala se mu do tváře.
Odešla dřív, než si jí stačil všimnout.
Další tři dny za ním chodila jako stín. Zjistila, kde bydlí, s kým se stýká, kudy se vrací a v kolik hodin. Nikam nespěchala.
Trpělivost byla její zbraň.
Měl pronajatou světnici na okraji města. Vracíval se pozdě a často opilý. Žádnou ochranu neměl — příliš věřil, že je nedotknutelný.
Čtvrtou noc přišla k jeho domu.
Tma byla hustá jako tehdy v lese.
Stála bez hnutí a poslouchala.
Kroky. Zavrzání dveří. Jeho hlas.
Vrátil se.
Za pár minut v okně zhaslo světlo.
Helena se přiblížila.
Tiše.
Beze zvuku.
Dostala se dovnitř stejně, jako se kdysi dostávala do nepřátelských štábů.
Nestihl pochopit nic.
Jen otevřel oči, když už stála vedle něj.
„Ty…“ zachroptěl a pokusil se zvednout.
Nedovolila mu to.
Položila mu ruku na hruď a přitlačila ho zpátky na postel.
„Vzpomínej,“ řekla tiše.
Díval se na ni prázdně. Nechápal.
A pak pochopil.
Strach v něm vzplanul okamžitě.
„Ne… počkej…“
Ale Helena se už odvrátila.
Neposlouchala.
Pro ni už nebyl člověkem.
Byl jen položkou na seznamu.
Když bylo po všem, odešla stejně tiše, jako přišla.
Ráno se ve městě mluvilo o nešťastné náhodě.
Nikdo nic netušil.
Jeden.
Zbývalo šest.
Helena neucítila úlevu.
Prázdno uvnitř nezmizelo.
Ale teď měla směr.
Další stopa se objevila rychleji.
Tetování.
Dozvěděla se o něm od bývalého trestance, s nímž jako náhodou zapředla řeč. Vyprávěl jí o muži, který se rád vytahoval minulostí a ukazoval nápis na ruce.
Teď si říkal jinak.
Na jméně nezáleželo.
Helena ho našla v baráku na kraji města.
Žil opatrněji. Nepil. Nikomu nevěřil.
Nevěděl však, že už je pod dohledem.
Několik dní studovala jeho rytmus. Všímala si, jak kontroluje okna, jak ztuhne, kdykoli za dveřmi zaslechne kroky.
Bál se.
A měl proč.
Ten večer nevešla hned.
Nejdřív světlo.
Potom ticho.
Pochopil, že něco není v pořádku, až když bylo pozdě.
„Kdo je tam?“ vyštěkl.
Nikdo neodpověděl.
Jen kroky.
Pomalé.
Nevyhnutelné.
Sáhl po noži.
Helena byla rychlejší.
Když se zhroutil, sklonila se a podívala se mu do očí.
„Sedm,“ pronesla.
A odešla.
Dva.
Zbývalo pět.
Město začalo potichu šeptat. Lidé mluvili o podivných náhodách, o tom, že někdo odstraňuje muže, kteří kdysi překročili hranici, za níž už není návratu.
Zatím ale nikdo nespojoval jednotlivé události do jednoho příběhu.
Zatím.
Helena věděla, že dál to bude těžší.
Mohli něco zaslechnout.
Mohli zpozornět.
Ale zastavit se nehodlala.
Každý krok měla promyšlený.
Každý pohyb přesný.
Nemstila se.
Dokončovala to, co začalo v lese.
A někde daleko, v jiných ubytovnách, na jiných šachtách a v jiných putykách, ostatní pořád žili.
Smáli se.
Dýchali.
Netušili, že jejich čas už běží pozpátku.
A Helena šla po stopě.