Občas spolu pili kávu. Mluvili o dceři, práci, cenách a počasí. O jejich vztahu hovořili pomalu a opatrně. Petr se učil neskákat jí do řeči. Helena se zase učila nepřikyvovat jen proto, aby předešla hádce.
Jednoho březnového dne přinesl Petr malý balíček.
Uvnitř byly ty stejné lněné záclony s modrými chrpami.
„Proč jsi je sundal?“ zeptala se Helena.
„Vypral jsem je a vyžehlil. Napadlo mě, že tady je budeš potřebovat víc.“
Přejela prsty po známé látce.
„A co teď visí doma?“
„Staré šedé.“
„Takže je tam asi ponuro.“
„Hodně.“
Oba se lehce usmáli.
„Heleno, pořád čekám.“
„Neměl bys jen čekat, Petře. Musíš se změnit. Ne kvůli tomu, abych se vrátila. Kvůli sobě.“
„Snažím se.“
„Vidím to.“
„Takže máme ještě šanci?“
Helena hned neodpověděla. Přešla k oknu a přiložila záclonu ke sklu. Modré chrpy se rozzářily v paprscích jarního slunce.
„Nevím,“ řekla nakonec. „Ale tentokrát to není to ‚nevím‘, kterého se bojím.“
Petr přikývl. Než odešel, zastavil se u dveří.
„Můžu někdy zase přijít?“
„Nejdřív zavolej.“
„Dobře.“
Nebyl to návrat ani usmíření. Zároveň to nebylo definitivní rozloučení. Jen dva lidé, kteří spolu prožili většinu života a poprvé přestali předstírat, že láska vydrží úplně každé slovo.
Když odešel, Helena záclony pověsila.
Potom vyšla na dvůr s malou motykou a sáčkem semínek. Úzký pruh země podél plotu se už prohříval.
Zasadila aksamitníky.
Ne proto, že by věděla, že tu zůstane navždy.
Ani proto, že by se rozhodla jednou vrátit.
Jednoduše věděla, že i když člověk zatím netuší, co přinese další den, pořád stojí za to zasadit něco živého.
A na jaře se podívat, jestli to vyraší.