Po návratu domů se zavřela v koupelně a dlouho plakala. Přitiskla si ručník k ústům, aby ji Petr neslyšel.
Potom si opláchla obličej studenou vodou a šla spát.
Ráno mu připravila snídani, před odchodem ho políbila a popřála mu hezký den.
Stále se držela vzpomínek.
Vzpomínek na Petra z prvního roku jejich vztahu.
Na pozorného muže.
Pečujícího.
Respektujícího.
Alena věřila, že když bude dostatečně trpělivá, chápavá a milující, dokáže ho vrátit zpět. Doufala, že pod vrstvou arogance stále existuje člověk, do kterého se kdysi zamilovala.
Pravda vyšla najevo náhodou.
Byl obyčejný úterní večer. Alena seděla v kuchyni a kontrolovala sešity. Petr byl v obývacím pokoji a telefonoval s jedním z klientů.
Když hovor skončil, zavolal na ni:
„Aleno, přines mi telefon! Je v ložnici na nočním stolku!“
Odložila pero a zamířila do ložnice.
Telefon ležel přesně tam, kde řekl.
Obrazovka byla odemčená.
Zářila na ní otevřená konverzace.
Jméno: Karolína.
Alena neměla v úmyslu číst cizí zprávy. Opravdu ne. Jenže její pohled mimoděk sklouzl na poslední řádek.
„Chybíš mi. Kdy se zase uvidíme? Chci tě.“
Pod tím byla Petrova odpověď:
„Zítra večer. Přijeď v osm.“
Alena zůstala stát s telefonem v ruce.
Několik vteřin jen zírala na displej.
Potom prstem posunula obrazovku výš.
Zprávy byly natolik otevřené, že nezbýval prostor pro pochybnosti.
Psali si nejméně pět měsíců.
Možná ještě déle.
Schůzky.
Komplimenty.
Sliby.
Celý paralelní život, který existoval vedle jejich manželství.
Aleně se rozklepaly ruce.
Pomalu vyšla z ložnice a vrátila se do obývacího pokoje.
Petr seděl před notebookem.
Podala mu telefon.
„Kdo je ta žena?“ zeptala se tiše.
Petr zařízení převzal a podíval se na displej.
Na okamžik se mu v obličeji objevil zmatek.
Vzápětí ho však vystřídalo podráždění.
„Ty mi čteš zprávy? Zbláznila ses? To je moje soukromí!“
„Kdo je. Ta. Žena?“ zopakovala Alena, tentokrát mnohem pevněji.
„Nikdo! Jen známá! Zase děláš problém z ničeho!“
„Petře, všechno jsem viděla. Nelži mi.“
Petr prudce vstal z pohovky a odhodil telefon na stůl.
„A co teď? Uděláš scénu? Začneš brečet?“
„Proč?“ Alena cítila, jak se v ní zvedá horkost, kterou celé měsíce dusila. „Proč se ke mně takhle chováš?“
„Protože jsi nudná!“ vybuchl Petr. Tentokrát už se ani nesnažil ovládnout. „Ty a tvoje škola, tvoje sešity! Jsi pořád unavená a pořád něč řešíš! S tebou se nedá normálně trávit čas! Neustále ty tvoje rady a učitelská morálka!“
„Já pracuju!“ zvýšila Alena poprvé po dlouhé době hlas. „Snažím se! Dělám všechno pro to, aby ses měl dobře! Vařím, uklízím, stojím při tobě! A ty mě podvádíš a ještě mě obviňuješ?“
„Už mě unavuješ!“ Petr k ní přistoupil blíž. Obličej měl zkřivený vztekem. „Unavuje mě předstírat, že vůbec něco znamenáš! Učitelka za dvaadvacet a půl tisíce! Bydlíš v mém bytě, jezdíš na dovolenou za moje peníze a nosíš oblečení, které platím já!“
„Nikdy jsem tě o nic nežádala!“ Aleně se bolestí a vztekem nedostávalo vzduchu. „Vždycky jsem pracovala, vždycky…“
„Sbal si věci,“ přerušil ji Petr chladně. „A vypadni z mého bytu.“
Alena ztuhla.
Několik vteřin před ním jen stála, jako by význam jeho slov nedokázala pochopit.
„Cože?“
„Slyšela jsi mě dobře. Sbal se a odejdi. Už tě nechci vidět.“
Petr však nepřestal. Slova z něj padala jedno za druhým a každé bolelo víc než to předchozí.
„Beze mě nejsi nikdo, rozumíš? Z toho svého platu si nepronajmeš ani pořádný pokoj! Budeš se tísnit v nějaké díře na okraji města! Takových jako ty jsou stovky! Šedivé, nudné učitelky! Já si za týden najdu jinou!“
Alena mlčky stála před ním.
Cítila, jak v ní pomalu umírá něco důležitého.
Nebyla to už láska.
Umírala iluze.
Představa, že tenhle člověk pro ni kdysi představoval oporu.
Rodinu.
Nejbližšího člověka.
Petr se podíval na její tvář a zasmál se.
„Ty ani pořádně neumíš brečet! Stojíš tam jako socha! Tak dělej, bal se! Nebo si myslíš, že si to rozmyslím? To se načekáš!“
Alena se otočila a vešla do ložnice.
Vytáhla ze skříně velkou tašku a začala do ní skládat oblečení.
Džíny.
Svetr.
Spodní prádlo.
Doklady ze zásuvky.
Fotografii rodičů v rámečku, kterou jí matka darovala k narozeninám.
Petr celou dobu stál ve dveřích opřený o futra a nepřestával mluvit.
„Uvidíš, že se za týden sama vrátíš po kolenou. Budeš mě prosit, abych tě vzal zpátky. A já si ještě rozmyslím, jestli tě vůbec budu chtít.“
Alena tašku zapnula.
Sundala z věšáku bundu.
Prošla kolem Petra do předsíně.
Obula se.
Položila ruku na kliku.
„Tak utíkej k mamince!“ křikl Petr za ní. „A nezapomeň tu nechat klíče!“
Alena beze slova sundala klíče a položila je na skříňku u dveří.
Otevřela.
Vyšla ven.
A tiše za sebou zavřela.
Nepráskla dveřmi.
Na schodišti několik vteřin nehybně stála.
Potom vytáhla telefon a zavolala si taxi.
Jako cíl zadala adresu svých rodičů.
Bydleli na okraji města, v obyčejném dvoupokojovém bytě v panelovém domě.
Auto přijelo asi za deset minut.
Alena si sedla na zadní sedadlo a položila tašku vedle sebe.
Řidič se zeptal, zda jí má pustit hudbu.
Požádala ho, aby jel v tichosti.
Rodiče jí otevřeli kolem desáté večer.