Ženy se na sebe podívaly.
„Nemůžeš to takhle vzdát,“ pokračovala Marie. „Lidé se mění.“
„Dva roky byly dost dlouhá doba.“
„Kam má podle tebe jít?“
„K vám. Nebo k někomu, kdo ho chce podporovat.“
„Ale manželka má povinnost pomáhat.“
Jana se usmála bez radosti.
„Pomáhala jsem. Vařila jsem, platila bydlení, kupovala věci a starala se o domácnost. Teď je řada na vás.“
Teta zavrtěla hlavou.
„Jak můžeš být tak bezcitná?“
„Velmi jednoduše. Když člověk dlouho nese všechno sám, jednou už nemá sílu pokračovat.“
Potom začaly obě ženy mluvit hlasitěji.
„Kvůli penězům ničíš rodinu!“
„Martin tě přece miloval!“
Jana se na ně klidně podívala.
„V čem přesně se jeho péče projevovala?“
Žádná z nich nedokázala odpovědět.
„Byl s tebou,“ řekla nakonec Marie.
„Já nepotřebovala někoho, kdo jen sedí vedle mě. Potřebovala jsem partnera.“
„Nemůže si najít práci hned.“
„Měl na to dva roky.“
Jana zůstala stát ve dveřích a neobhajovala se. Už neměla potřebu někoho přesvědčovat.
Když ženy konečně umlkly, řekla pouze:
„Za několik dní bude rozvod potvrzený. Už není co řešit.“
Tentokrát pochopily, že ji nepřemluví. Otočily se a odešly.
O pár dní později šla Jana na úřad převzít dokument o rozvodu. Martin nepřišel. Úřednice jí předala potvrzení a zeptala se, jestli je všechno v pořádku.
Jana odpověděla:
„Ano. Teď už opravdu je.“
Od té doby se ani Marie, ani Martinova teta u jejích dveří neukázaly. Martin se také přestal ozývat.
Možná si našel někoho jiného. Možná si konečně našel práci. Jana už to ale nepotřebovala vědět.
Její byt zůstal jen její. Byl čistý, tichý a plný klidu. Večer mohla sedět u stolu, rozsvítit malou lampu a užívat si obyčejné chvíle bez výčitek a nekonečných stížností.
A hlavně už nemusela nikomu dokazovat, že i žena má právo žít klidný a spokojený život.