Jiří mezitím během toho týdne konečně odnesl dědečkovy hodiny k hodináři. Ukázalo se, že mechanismus byl v pořádku. Jen vyschlo mazivo a praskla jedna pružina.
V šest večer se kukačka ozvala poprvé po patnácti letech. Eliška tak vyskočila, až upustila vidličku. Marie se nečekaně rozplakala a potom začala vysvětlovat, že ji rozkašlal kouř z grilu.
Když hosté odjeli, zůstaly Tereza a Ivana samy na verandě. Ivana vytáhla z tašky zabalený dárek.
— To je pro tebe. Procházela jsem maminčiny staré fotoalba.
V rámečku byla fotografie. Pod stejnou jabloní stál stůl, u něj mladá žena v šátku a vedle ní asi šestiletá holčička s miskou třešní.
— To je babička Anežka, — zašeptala Tereza. — A vedle ní jsem já.
— Maminka říká, že s tvou babičkou kdysi společně jezdily pracovat do konzervárny. To jsem vůbec nevěděla.
Tereza si snímek dlouho prohlížela. Potom ho postavila na parapet pod kukačkové hodiny.
— Tehdy jsem se mýlila, — řekla Ivana a dívala se do zahrady. — Myslela jsem si, že když jsme rodina, nemusím se ptát.
— Právě příbuzných bychom se ptát měli. Cizí se bojíme obtěžovat, ale od blízkých automaticky očekáváme, že všechno vydrží.
— Opravdu jsem si myslela, že všichni pomůžou.
— Pomáhá se, když o to člověka požádáš. Nemůžeš ale cizí pomoc předem napsat do seznamu mezi maso a saláty.
Ivana se zasmála.
— Budeš mi ten seznam připomínat ještě dlouho?
— Jen když pošleš další.
Později přišel Jiří zezadu a položil ženě ruce na ramena.
— Už jste se usmířily?
— Vypadá to tak.
V zahradě Eliška sbírala z trávy okvětní lístky, rodiče se dohadovali, ve kterém roce v květnu přišly mrazy, a na parapetu stála fotografie dvou žen, které už dávno nebyly mezi živými.
Tereza se dívala na své blízké a napadlo ji, že skutečně dobrá rodinná oslava nezačíná jídelníčkem, balónky ani počtem pozvaných.
Začíná obyčejnou otázkou:
„Můžeme se sejít u vás?“
Příbuzenství nedává nikomu právo otevřít cizí branku bez dovolení. Úcta však někdy dokáže způsobit, že se branka jednoho dne otevře dokořán — sama, bez naléhání a bez výčitek.