Eliška vešla do kuchyně s telefonem v ruce a tvářila se, jako by právě přinesla domů špatnou známku.
— Mami, budeme v sobotu něco slavit?
— My? Ne. Proč se ptáš?
— Teta Ivana napsala na sociální síti: „Sobota, chalupa, osmnáct lidí, grilování a spousta zábavy.“ A přidala fotku našeho altánu. Tuhle, s jabloní.
Tereza si osušila ruce utěrkou a vzala si od dcery telefon. Fotografie vznikla před rokem, v červenci, kdy sama konečně dokončila záhon pod altánem. Pod snímkem teď svítilo třicet čtyři lajků a komentář: „Holky, vezměte si deky, večer už bývá chladno.“
— Jiří, pojď sem prosím, — zavolala Tereza, aniž odtrhla oči od displeje.
Manžel se objevil ve dveřích s šroubovákem v ruce. V předsíni opravoval poličku.
— Vysvětli mi, proč tvoje sestra pozvala osmnáct lidí na naši chalupu.
Jiří si příspěvek přečetl. Potom se k němu vrátil ještě jednou. Šroubovák položil na stůl velmi opatrně, jako by mohl každou chvíli vybuchnout.
— Říkala, že by chtěla oslavit čtyřicátiny někde mimo město.
— Říkala, nebo se ptala, jestli může?
— Odpověděl jsem, že se musím domluvit s tebou.
— A co přesně jsi jí řekl?
Jiří se podrbal na zátylku.
— No… „Asi by to šlo, ale ještě se zeptám.“
— Tak kvůli tomu tvému „asi by to šlo“ už pozvala půl města.
Asi po dvaceti minutách přišla zpráva přímo od Ivany. Nejprve poslala seznam nákupu za jedenáct tisíc čtyři sta korun. Hned pod ním připsala: „Teri, saláty raději připrav doma. Kuchyň na chalupě je malá, jen bychom se tam zbytečně trápily.“
Tereza projela seznam až dolů. U každé položky byla poznámka. „Kupují Jiří a Tereza“ — maso, ryby, sýr, zelenina, bylinky, uhlí a jednorázové nádobí. „Tereza připraví“ — čtyři saláty. „Maminka přiveze“ — koláče a kompot.
Oslavenkyně si na sebe napsala dort, nápoje a balónky do altánu.
Chalupa stála třicet kilometrů od města. Dřevěný domek se zasklenou verandou, zahrada, studna a branka, která už skoro čtyřicet let skřípala stále stejným tónem.
Tereza ji zdědila po babičce Anežce.
Pod jabloní s bílými plody býval stůl, u kterého babička přebírala třešně. Na verandě stále visely dědečkovy kukačkové hodiny. Patnáct let mlčely, protože se nikdo neodhodlal nechat opravit jejich mechanismus. Ve spíži byly smaltované mísy, proutěné košíky a sklenice s tužkou napsaným štítkem: „Semínka cuket, 2003, dobrá odrůda.“
Tereza ten rukopis poznala lépe než svůj vlastní.
Když chalupa připadla jí, pustili se do ní s Jiřím opravdu důkladně. Tři roky po sobě tam trávili téměř každý víkend. Zpevnili základy, vyměnili střechu, zavedli vodu a předělali verandu. Jiří vyráběl lavice a skříňky, zatímco Tereza natírala, šila záclony a vyhrabávala babiččiny pivoňky z kopřivového porostu. Stavební materiál kupovali postupně, protože peněz na všechno najednou nikdy nebylo.
Jiří pracoval jako mistr ve výrobě nábytku, Tereza jako vedoucí skladu ve stavebninách. Byli spolu sedmnáct let, vychovávali dceru, která chodila do sedmé třídy, bydleli v třípokojovém městském bytě a vlastnili chalupu, o níž už dávno mluvili jako o „naší“, přestože v dokumentech stálo jen jedno příjmení.
Hosty tam vítali často a rádi. Přijížděli Jiřího rodiče, jeho sestra s dcerou, Terezin bratranec i sousedé z ulice. V létě sedávali v altánu u čaje až do tmy.
Tereza měla návštěvy ráda. Jenže ochotně přivítat lidi a během jediného dne připravit jídlo pro osmnáct osob byly dvě úplně odlišné věci.
Ivana měla za dva dny čtyřicáté narozeniny. Pracovala jako recepční v kosmetickém salonu, sama vychovávala sedmnáctiletou Karolínu a pronajímala si malý jednopokojový byt.
Byla výrazná, hlučná a vždycky připravená něco podniknout. Během jediného večera dokázala vymyslet výlet, sehnat deset lidí a zamluvit stůl. Kolik to bude stát, začala řešit teprve později — ve chvíli, kdy už bylo trapné celý plán zrušit.
V rodině se o ni od dětství starali. Narodila se, když bylo Jiřímu sedm let. Říkali jí „malá“, zbavovali ji domácích povinností a ke stolu ji posazovali jako první. Kdykoli Ivana požádala bratra o pomoc, matka zopakovala stejnou větu:
— Jsi starší. Tobě to přece neublíží.
Jiří jí opravoval kolo, pomáhal s výrobou školních projektů, vozil ji na taneční a později jí stěhoval věci z jednoho bytu do druhého. Ustupovat sestře se naučil dřív než řídit auto.
Když se v jeho životě objevila Tereza, změnilo se jen málo. Když Ivana potřebovala pohlídat malou Karolínu, zavolala bratrovi a holčičku přivezli k Tereze. Když bylo třeba přestěhovat skříň, Jiří jel nakládat a potom požádal manželku, aby všechny nakrmila večeří.
Každá jednotlivá prosba působila jako maličkost. Postupně se z nich však stalo nepsané pravidlo: požádá se bratr, ale práci odvede jeho žena.
Tereza Ivaně zavolala sama.
— Ahoj! — ozvala se Ivana vesele. — Viděla jsi seznam? Jestli je něco drahé, kup levnější variantu. Jen rybu vezmi opravdu dobrou, holky ji mají rády.
— Ivano, na naší chalupě se žádná oslava konat nebude.
Na druhém konci zavládlo ticho.
— Jak to myslíš?
— Úplně jednoduše. Nezeptala ses, jestli s tím souhlasíme, a přesto jsi pozvala osmnáct lidí.