„Ne.“
„Cože?“
„Nebudeme kluky učit, aby si chodili pro peníze ke strýci, když vedle nich sedí rodiče.“
„Vždyť jde jen o zmrzlinu!“
„Právě. Je to maličkost. Tak ji kupte sami.“
Roman vytáhl peněženku dřív, než stačila jeho žena cokoliv namítnout.
* * *
Kupodivu se do čtvrtka změnila atmosféra celého dvora.
Matěj vytáhl sekačku a posekal trávu za letní kuchyní, kam se Petr dva roky nemohl dostat. Vojta nanosil dříví. Roman se pustil do branky, která se propadla už předloni. Dotáhl panty, promazal západku a branka konečně přestala skřípat.
„Netušila jsem, že to umí,“ řekla Jana.
Petr se usmál.
„Umí toho hodně. Když zrovna neodpočívá.“
Téhož večera přišel Roman za Janou ke studni.
„Poslyš… chtěl jsem se omluvit.“
„Za co?“
„Přijeli jsme sem opravdu bezohledně. Věděl jsem to. Jen jsem mlčel.“
Jana pozvedla obočí.
„U nás doma to vždycky fungovalo takhle,“ pokrčil rameny. „Když člověk přijel na návštěvu, někdo ho nakrmil. Máma prakticky nevycházela z kuchyně a všem připadalo normální, že to tak má být. Nikdy mě nenapadlo, že je to pro někoho vyčerpávající.“
„A teď už tě to napadlo?“
„Dneska jsem loupal brambory pro šest lidí. A umýval nádobí.“
„Tak to jsi hrdina.“
„Nedělej si ze mě legraci.“
* * *
Marcela vydržela nejdéle. Až v sobotu večer, den před odjezdem, si sedla k Janě na verandu. V rukou držela šálek, ale ani se ho nedotkla.
„Jsi na mě naštvaná?“
„Ne.“
„Nelži.“
„Nejsem naštvaná. Jsem unavená.“
„Z nás?“
„Z toho, jak přijíždíte.“
Marcela dlouho hleděla na hrušeň, pod kterou stále ležela vyfouknutá matrace.
„Víš, na co jsem si včera vzpomněla? Na mámu. Tahle veranda byla její. Každý večer tu sedávala, až když se všichni najedli. S hrnkem v ruce. A ruce měla položené na kolenou, dlaněmi vzhůru.“
„Pamatuju si to.“
„Myslela jsem si, že odpočívá.“
Hlas se jí zachvěl.
„Teď si říkám, že už možná jen neměla sílu vstát.“
Jana mlčela.
„S Petrem jsme sem jezdili s dětmi a ona tři dny nevylezla od sporáku. Koláč, polévka, taštičky, kompot… Ani jednou jsem se jí nezeptala, jestli není unavená. Ani jednou za celý život, Jano. Je mi devětatřicet a došlo mi to až teď, protože jsi mi to nastavila před oči.“
„Já jsem ti nic nenastavovala.“
„Ale ano. A udělala jsi dobře.“
Otřela si oči hřbetem ruky, protože po ruce samozřejmě neměla kapesník.
„Včera jsem přijela o půlnoci a ráno se jako první zeptala, co bude k obědu.“
„To nezní moc dobře,“ řekla Jana.
„Protože to taky dobré nebylo. Opravdu jsem čekala, že něco uvaříš.“
„Vařila jsem. Pro dva.“
„A nechtěla ses rozdělit?“
„Zase tohle.“
„Co?“
„Nejde o to, že bych se nechtěla rozdělit. Jednou vás nakrmím. Dvakrát. Třikrát. Ale když čtyři lidé přijedou na týden, už to není pohoštění. To je vydržování.“
Marcela přikývla.
„A taky tenhle dům,“ pokračovala Jana tiše. „Čtyři roky jsme ho s Petrem dávali dohromady. Opravovali jsme střechu, na tu práci jsme museli najmout lidi z okolí, sami bychom to nezvládli. Pořídili jsme bojler. Vyměnili čerpadlo. A já jsem ti ani jednou neřekla, kolik to všechno stálo.“
„Proč?“
„Protože bys to slyšela jako výčitku.“
Marcela položila hrnek na zábradlí.
„Slyšela bych to tak. Ještě loni určitě.“
Na chvíli se odmlčela.
„A víš, co je na tom nejhorší? Já jsem sem nepřijela kvůli polévce. Přijela jsem domů. Jen jsem čekala, že mě tenhle dům přivítá stejně jako máma.“
Jana položila svou ruku na její.
„Marcelo, ten dům tě přivítal. Jen v něm teď žije jiná žena. A ta je taky člověk.“
* * *
Druhý den ráno se chystali k odjezdu.
Poprvé po jejich návštěvě nezůstala u grilu hromada odpadků. Chlapci sami složili povlečení. Roman odnesl pytle ke kontejneru a zametl prostor pod hrušní. Marcela otřela stůl na verandě a umyla kuchyňské okno směrem k silnici.
Před odjezdem se zastavila u branky.
„Příště dáme vědět předem.“
„Dobře.“
„A přivezeme potraviny. Jen mi pošli seznam.“
„Platí.“
„A…“ Marcela zaváhala. „Můžeme sem pořád jezdit?“
Jana se zasmála.
„Marcelo, já vás nevyhazovala.“
„Já vím. Jen se ptám.“
„Přijeďte. Jen nechci, aby si někdo pletl pohostinnost s bezplatným hotelem.“
* * *
Příště přijeli až na podzim. Marcela zavolala ve středu.
„Jano, přemýšlíme, že bychom se v sobotu stavili na jeden den. Nevadilo by vám to?“
Janu ta formulace dokonce rozesmála.
„Nevadilo.“
„Budeme čtyři.“
„To si pamatuju.“
„Vezmeme maso, zeleninu, chleba a něco ke kávě. Co máme koupit vám?“
„Mléko.“
„Zapisuju.“
„A kávu.“
„Taky zapsáno.“
V sobotu přijeli s plně naloženým kufrem. Matěj hned vzal tašky do rukou.
„Teto Jano, lednici už známe.“
„Zkušení návštěvníci.“
„Po tom týdnu ani jinak nejde.“
Roman položil na stůl maso.
„Sám jsem ho naložil.“
„Tak to zkusíme.“
Marcela pak z tašky vytáhla balíček zabalený v novinách. Když ho rozvinula, objevila se před nimi kostkovaná kuchařka s deskami polepenými starou tapetou.
Jana poznala rukopis okamžitě.
„To je mamin sešit?“
„Je. Čtyři roky jsem ho měla schovaný ve skříni. Ani jednou jsem ho neotevřela.“
Listovala stránkami, až našla jednu, v jejímž rohu se rozmazala stará mastná skvrna.
„Jablečný koláč. Pamatuješ?“
* * *
V neděli ráno probudila Janu vůně vanilky.