„Jana se hned stala vlastní. Některé ženy jsou sice nablízku, ale pořád zůstávají cizí.“
Přitom se podívala přímo na Veroniku a usmála se, jako by právě pronesla vtip.
Veronika tehdy mlčela.
Časem však tchyně začala být stále otevřenější.
Když Veronika nemohla přijet na některou rodinnou oslavu, Naděžda jen pokrčila rameny:
„A co jste čekali? Pořád je to cizí člověk, má svoje starosti.“
Když naopak Veronika přijela, přivezla jídlo a pomáhala s přípravami, všichni její účast považovali za samozřejmost.
Jednou někdo před ostatními řekl Denisovi:
„Neříkej jí všechno. Dnes je s tebou, ale kdo ví, co bude zítra.“
Veronika to zaslechla z vedlejší místnosti.
Vešla dovnitř s mísou pečeného masa, položila ji na stůl a zeptala se:
„Co přesně by mi Denis neměl říkat?“
Naděžda ani na okamžik neznejistěla.
„Rodinné věci.“
„Jsme s Denisem manželé.“
„To ještě nic nezaručuje. Pokrevní příbuzní zůstávají navždy, ale manželka se jednou může stát bývalou.“
Denis rozpačitě zakašlal a pokusil se stočit rozhovor k počasí.
Cestou domů se ho Veronika zeptala:
„Nevadí ti, že se ke mně tvoje matka chová, jako bych tu byla jen dočasně?“
„Samozřejmě že mi to vadí.“
„Tak proč jsi nic neřekl?“
„Protože hádat se s ní nemá smysl. Ona už je prostě taková.“
„Dřív se mnou tak nemluvila.“
„Časem si zvykne.“
Nezvykla si. Naopak rychle pochopila, že Denis zasahovat nebude.
Požadavky na Veroniku však začaly být čím dál větší.
Když Naděžda potřebovala drahé ošetření zubů, neobrátila se na Denise, ale přímo na snachu.
„Všechno se to sešlo v nejhorší chvíli,“ začala. „Doktor říká, že se to nesmí odkládat. Denisovi to nechci říkat, začal by se nervovat.“
Veronika odmítla platit lékařské výdaje naslepo. Požádala o léčebný plán a kontakt na kliniku. Druhý den sama zavolala administrátorce, ověřila si postup a částku uhradila přímo na účet kliniky.
Naděžda pomoc přijala, ale místo poděkování řekla:
„Denisovi o tom stejně neříkej. Nemusí to vědět.“
„Je to můj manžel.“
„Právě proto ho není potřeba stavět proti vlastní matce kvůli penězům.“
Veroniku nezranila samotná žádost tolik jako skutečnost, že její pomoc byla okamžitě proměněna v tajemství, za které se ještě měla cítit provinile.
Denis se to samozřejmě dozvěděl. Veronika před ním významné výdaje skrývat nehodlala.
„Děkuju, že jsi mámě pomohla,“ řekl jí. „Vrátím ti to.“
„Nemusíš. Ber to jako dárek.“
Po zákroku přijela Naděžda k nim na večeři. Celý večer vyprávěla o lékaři, chválila kliniku a stěžovala si na nepříjemné pocity po ošetření. O tom, kdo zaplatil značnou část léčby, se však nezmínila ani jednou.
O několik měsíců později se Alena rozhodla koupit auto.
Na první splátku jí chyběly peníze. Nejprve zavolala Denisovi, ale rozhovor se velmi rychle stočil k Veronice.
„Všechno ti budu vracet po částech,“ ujišťovala ji Alena. „Jenže to auto je opravdu dobré a někdo jiný ho vezme.“
Veronika si vyžádala smlouvu a platební údaje prodejce. Peníze neposlala švagrové, ale přímo autosalonu. Do zprávy uvedla účel platby a sepsala s Alenou potvrzení s konkrétním termínem vrácení peněz. Nejasnosti ve financích neměla ráda, ani když šlo o příbuzné.
První měsíce Alena posílala menší částky pravidelně. Potom začala termíny vynechávat.
„Příští měsíc pošlu rovnou dvojnásobek,“ slibovala.
Veronika nedělala scény. Jen si pečlivě zapisovala všechny platby. Když se zpoždění příliš protáhlo, klidně jí připomněla podepsanou dohodu.
Alena se urazila.
„Nečekala jsem, že budeš počítat každou korunu.“
„Půjčila jsem ti peníze. Nekoupila jsem ti auto jako dárek.“
„Mezi blízkými se tohle nedělá.“
Tehdy už Veronika nevydržela:
„Když potřebujete moje peníze, jsem vám hned blízká. Ve všech ostatních situacích jsem cizí. To je opravdu pohodlné.“
Alena ztichla a Denis manželku znovu požádal, aby konflikt nezhoršovala.
„Ona ti to všechno vrátí.“
„Pak přece nebude problém.“
„Vždyť víš, jaká je.“
„A ty víš, jaká jsem já. Na svoje peníze nezapomínám.“
Alena splatila celý dluh až po třetí připomínce. Veronika se poděkování opět nedočkala. Zato o něco později Naděžda na rodinné oslavě vyprávěla své známé, že její dcera všechno zvládla sama.
Veronika stála jen kousek od ní.
Pomalu otočila hlavu k tchyni, ale ta pokračovala v hovoru, jako by její pohled vůbec nezaregistrovala.
Téměř všechny rodinné oslavy se konaly u Veroniky.
Vždy se našlo snadné vysvětlení. Naděždin byt byl malý. Jan bydlel v pronájmu. Alena neměla ráda návštěvy. Na venkově byl prostor, veranda i zahrada.
Zpočátku Veronice skutečně nevadilo, že hostí ostatní.
Sestavovala menu, nakupovala, objednávala maso a připravovala občerstvení. Denis pomáhal nosit těžké tašky a staral se o gril, ale většinu práce odváděla ona. Příbuzní přijížděli k prostřenému stolu, strávili tam celý večer a pak odjeli, zatímco manželé zůstávali umývat nádobí a uklízet zahradu.
Občas někdo přivezl láhev nebo bonboniéru. To se považovalo za plnohodnotnou pomoc.
Na Naděždině narozeninové oslavě připravovala Veronika všechno dva dny. Objednala maso, udělala několik druhů předkrmů, uvařila teplé jídlo a prostřela velký stůl na verandě. Alena přijela poslední a přinesla balíček ubrousků.