Tchyně celý večer přijímala gratulace. Když jedna z příbuzných pochválila organizaci oslavy, Naděžda odpověděla:
„To všechno zařídil Denis. On se kvůli matce vždycky tolik snaží.“
Veronika právě nesla z kuchyně mísu se zeleninou. Prsty se jí na okamžik sevřely kolem okrajů nádoby silněji. Položila ji na stůl, narovnala se a pohlédla na manžela.
Denis matčina slova slyšel.
A opět mlčel.
Když hosté odešli, Veronika se zeptala:
„Takže jsi všechno zařídil ty?“
„Máma to tak jen řekla.“
„Mohl jsi ji opravit.“
„Přede všemi?“
„Právě před těmi lidmi, které uvedla v omyl.“
Denis si unaveně promnul bradu.
„Co po mně chceš? Abych jí teď zavolal a donutil ji, aby ti poděkovala?“
„Ne. Chci, abys příště nedovolil, aby si přivlastnila moji práci.“
„Nevšímej si toho. Nedělala jsi to přece kvůli pochvale.“
Veronika odložila špinavou mísu do dřezu a pozorně se na něj podívala.
„Nepoděkovat a vědomě něčí práci znehodnotit není totéž.“
Denis neodpověděl.
Později Veronika několikrát navrhla, aby se rodina scházela střídavě u všech. Naděžda pokaždé našla nový důvod.
„U nás je příliš těsno.“
„Alena bydlí daleko.“
„Jan nemá kde hostit.“
„U vás je to přece pohodlnější.“
Pohodlnější to skutečně bylo pro všechny.
Jen ne pro Veroniku.
V jejím domě jedli, slavili, probírali rodinné novinky a přitom jí dál připomínali, že mezi ně vlastně nepatří.
Poslední kapkou nebyla jedna konkrétní událost. Skládala se celé roky z malých věcí.
Naděžda mohla zavolat a požádat Veroniku, aby koupila dárek pro některého příbuzného, protože se v tom prý vyzná lépe. Potom ho předala jménem celé rodiny.
Alena prosila, aby objednala potraviny na další setkání, a pravidelně zapomínala poslat svou část peněz.
Jan často přijížděl jako první, otevřel lednici a zeptal se, co je uvnitř. Když něco nenašel, poradil Veronice, aby příště nakoupila víc.
A slovo „cizí“ zaznívalo dál.
Někdy jako vtip, jindy povýšeně nebo téměř něžně.
„Veronika je samozřejmě samostatná, ale pořád je to cizí člověk.“
„Nezatahujte ji do našich rozhovorů, není naše.“
„Proč na ni spoléhat? Cizí lidé mají vždycky vlastní zájmy.“
Veronika už se nehádala. Jen pozorovala.
Chtěla zjistit, jestli Denis všechno konečně uvidí sám, bez dalších vysvětlení. On však vnímal jen jednotlivé příhody a pro každou měl omluvu.
Matka už není mladá, sestra je citlivá, bratr nezodpovědný, příbuzní jsou zkrátka zvyklí mluvit přímo.
Pro všechno se našlo vysvětlení.
Jen pro jeho manželku ne.
V polovině srpna Naděžda znovu navrhla, aby se všichni sešli u Veroniky. Důvod byl prostý: dlouho se neviděli.
Veronika souhlasila, ale předem manželovi řekla:
„Tohle je poslední rodinná večeře, kterou připravuji sama. Příště se sejdeme někde jinde.“
„Řeknu jim to.“
„Neřekneš. Už jsi to říkal.“
„Dnes jim určitě napíšu.“
A skutečně do rodinné skupiny napsal, že příští setkání musí hostit někdo jiný.
Odpověděla jen Alena:
„Uvidíme.“
V den večeře začala Veronika chystat všechno brzy ráno. Ne proto, aby si získala přízeň manželovy rodiny, ale protože neuměla dělat věci napůl. Připravila maso se zeleninou, několik studených předkrmů, nakrájela ovoce a prostřela stůl na verandě.
Hosté dorazili kolem šesté.
Naděžda vešla rovnou do domu, otevřela lednici a začala si prohlížet její obsah.
„Ryba tu není?“
„Ne.“
„Jan má přece ryby rád.“
„Dnes bude jiné menu.“
„Mohla ses zeptat.“
Veronika lednici zavřela.
„Mohli jste nabídnout pomoc s nákupem.“
Tchyně předstírala, že ji neslyšela.
Alena přijela s prázdnýma rukama, zato dlouze vyprávěla o svém autě. Jan přivezl jednu láhev limonády a s úsměvem oznámil, že tím přispěl na společné jídlo.
Večeře zpočátku probíhala klidně. Mluvilo se o počasí, práci, cestách a podzimních plánech. Veronika si už říkala, že tentokrát snad všechno skončí bez hádky.
Právě po hlavním chodu Jan oznámil, že se k nim nastěhuje.
Byt, který si pronajímal, majitel opravdu nabídl k prodeji. Upozornil ho s předstihem, vrátil mu kauci a nechal mu dost času na hledání nového bydlení. Jan si několik možností prohlédl, ale ceny se mu zdály příliš vysoké.
A tehdy Naděžda navrhla řešení.
Vzpomněla si na volnou ložnici v domě snachy.
S Veronikou o tom nikdo nemluvil. Dokonce ani Denis nic nevěděl. Matka se synem všechno předem rozhodli a teď hodlali ostatní pouze postavit před hotovou věc.
„Nebudu vám překážet,“ pokračoval Jan. „Přes den jsem v práci a vracím se pozdě. Občas by za mnou o víkendu mohli přijít kamarádi, ale budeme sedět na zahradě.“
Veronika pomalu zvedla obočí.
„Kamarádi už jsou také součástí vašeho plánu bydlení?“
„Ne každý den.“
„A klíč? Už víš, od koho si ho vezmeš?“
Jan se zasmál.
„Denis nechá udělat další.“
Tentokrát se na něj překvapeně podíval i Denis.
„Nic takového jsem neslíbil.“
„Uděláš to. Jak jinak bych se dostával dovnitř?“
„Nejdřív ses měl zeptat Veroniky,“ řekl konečně Denis.
Naděžda se do rozhovoru okamžitě vložila:
„Nedělejme z obyčejné rodinné pomoci problém. Jan přece není cizí. Je to tvůj vlastní bratr.“
„Můj bratr ano, ale dům patří Veronice,“ odpověděl Denis.
Řekl to tiše a nejistě, jako by se sám obával toho, co bude následovat.