Auto řídil jednou rukou, druhou přitom živě gestikuloval.
— Terezo, moc tě prosím, nedělej dnes ten svůj typický výraz. Víc se usmívej. Přijede teta Alena z venkova a strýc Karel tam také bude. Však víš, co pro maminku rodinné oslavy znamenají. Zkus k ní být trochu milejší.
Tereza sledovala z okna míhající se výlohy.
— Jsem k ní milá až dost.
Restaurace U Pohody stála v obyčejné obytné čtvrti.
V sále visely zlaté a černé balonky s číslem šedesát. Většina hostů už seděla u stolů spojených k sobě.
Ludmila zaujímala čestné místo a blahosklonně přijímala gratulace.
Oslavenkyně měla na sobě třpytivé šaty s lurexem. Účes držel dokonale, každý vlas byl přesně na svém místě.
Jejich příchodu si jako první všiml strýc Karel.
Zvedl sklenici minerálky a hlasitě zvolal:
— No konečně dorazila mladá generace! Petře, Terezo, za zpoždění máte trestný přípitek!
Petr se okamžitě začal obhajovat:
— Vyjeli jsme včas, strýčku Karle. Zdržela nás kolona.
Protlačil se k volným židlím a táhl manželku za sebou.
Ludmila na syna spokojeně kývla.
Na Terezu se však podívala, jako by si snacha přišla vyřídit trvalý pobyt bez všech potřebných dokladů.
— Terezo. Ten účes máš… praktický.
Pohledem spočinula na obyčejném drdolu vzadu na hlavě.
— Pořád někde běháš? Po těch svých stavbách?
Tereza si klidně uhladila ubrousek na klíně.
— Taková je moje práce, paní Ludmilo. Spoustu věcí musím kontrolovat osobně.
Tchyně pohrdavě zavrtěla hlavou.
— Ale no tak. Žena by přece měla svět zdobit, ne se válet v betonovém prachu.
Oslava pokračovala podle očekávaného scénáře.
Příbuzní jeden po druhém vstávali, zvedali sklenice a pronášeli přípitky. Někdo vzpomínal, jak Ludmila hrdinně vybojovala peníze na opravu střechy domu číslo čtyřicet osm.
Oslavenkyně přijímala chválu s výrazem člověka, který si je své vlastní hodnoty dokonale vědom a pouze dovoluje ostatním, aby ji znovu potvrdili.
Asi po hodině přišel čas na dárky.
Petrovo bratr Martin a jeho žena Alena společně přinesli do sálu obrovskou krabici.
Martin slavnostně oznámil:
— Mami, to je plazmová televize! Nejnovější model, chytrá televize, všechno, jak má být! Teď budeš své seriály sledovat v parádní kvalitě.
Sálem se rozlehl souhlasný šum.
Ludmila doslova rozkvetla.
— Děkuji, synáčku. To jste mě opravdu potěšili. A teď se podíváme, co připravil starší syn.
Očekávajícím pohledem se obrátila k Petrovi.
Ten se ihned narovnal, vypjal hruď, odkašlal si a lehce šťouchl Terezu loktem.
— Mami, především ti s Terezou přejeme pevné zdraví. Vždycky jsi byla oporou celé rodiny. A abys sama mohla vybrat cokoli, co se ti bude líbit, rozhodli jsme se darovat ti peníze v obálce. Koupíš si přesně to, co budeš chtít.
Tereza vstala.
Otevřela kabelku.
Vytáhla pevnou vínovou obálku a pomalu obešla stůl.
Hosté jeden po druhém zmlkli a sledovali, jak dárek předává.
Tereza položila obálku přímo před tchyni, vedle jejího talíře.
Ludmila sklopila oči.
Dokonale upravené obočí se jí nepatrně zachvělo.
Tu silnou obálku poznala okamžitě.
Stejná vínová barva.
A především stará mastná skvrna v levém dolním rohu, kterou nebylo možné s ničím zaměnit.
Tchyně zvedla pohled ke snaše.
— Co to je?
Tereza odpověděla stejně věcně, jako když zákazníkům oznamovala konečnou cenu rekonstrukce:
— Náš dárek.
Obálku posunula o něco blíž k Ludmile.
— Otevřete ji přede všemi. Ať se také ostatní potěší. Vždyť máte ráda, když se všechno odehrává otevřeně a před lidmi.
— Terezo, okamžitě si sedni.
Petr ta slova procedil mezi zuby. Už pochopil, že se situace vyvíjí úplně jinak, než plánoval.
Ludmila pevně sevřela rty.
Vínovou obálku uchopila konečky prstů, jako by se bála ušpinit, a opatrně natrhla její okraj.
Uvnitř nebylo nic.
Přesně na to Tereza čekala.
Na tvářích oslavenkyně se objevily nepravidelné červené skvrny.
— Není tu nic, — řekla Ludmila chladně a odhodila obálku na ubrus.
Tereza klidně přikývla.
— Správně. Je v ní přesně tolik jako v obálce, kterou jste nám darovala před rokem a půl na svatbě. A mimochodem, je to ta samá obálka.
Strýc Karel přestal žvýkat.
Alena natáhla krk, aby lépe viděla, co se děje.
U stolu zavládlo těžké, trapné ticho.
Najednou byl pod stropem zřetelně slyšet jednotvárný zvuk klimatizace.
Petr vyskočil.
Obličej mu zrudl ve skvrnách.
— Ty vůbec víš, co říkáš? Maminka tehdy prostě zapomněla vložit peníze! Už jsem ti to vysvětloval! Svatební zmatek, spousta hostů — člověk se splete! Proč tady teď děláš takovou ostudu?
Tereza se na manžela podívala naprosto klidně.
— Zapomněla?
Na chvíli se odmlčela.
— Tak se své matky zeptej, co mi řekla následující den, když jsem za ní přišla do kanceláře SVJ.
Po těch slovech se obrátila přímo k tchyni.
Ludmila mlčela a těžce na ni hleděla.
— Chcete, abych vám to připomněla? — zeptala se Tereza. — Řekla jste: „Nejsem ochotná ze svých peněz platit tvoje ambice. Považuj to za mé zásadové rozhodnutí.“ Vzpomínáte si na ten rozhovor?
Tchyně se několik vteřin snažila před ztichlými příbuznými zachovat nehybný výraz.
Nakonec ze sebe vypravila: