— Ty jsi ale nestydatá drzá ženská. Pozvala jsem tě na svou vlastní oslavu, sedíš u mého stolu, a ještě mě budeš poučovat? Žiju dost dlouho na to, abych sama rozhodovala, komu pomůžu a komu ne!
— Jistě, — souhlasila Tereza bez jediného náznaku hádky. — Je to vaše právo. A já mám právo dárky vracet. Na svatbě, kterou jsem mimo jiné platila i z peněz z půjčky, jste nám slavnostně předala prázdnou obálku. Dnes vám váš dárek jednoduše vracím. A obálka je skutečná. Je na ní stále ta mastná skvrna od ryby, kterou na ni během svatby omylem upustil strýc Karel.
Když uslyšel své jméno, strýc Karel rozpačitě vtáhl hlavu mezi ramena.
Petr rychle obešel stůl a pevně sevřel Terezu za loket.
— Okamžitě se mé matce omluv.
Tereza mu vytrhla ruku.
— Pusť mě.
Petr definitivně ztratil kontrolu.
— Ty jsi úplně nenormální! Před celou rodinou jsi nás zostudila! Jestli se neumíš chovat jako normální člověk, tak odsud vypadni!
Tereza se ani nepokusila hádat.
— S radostí. Rozpočet je uzavřený.
Otočila se a zamířila ke dveřím.
V šatně si vyzvedla kabát, oblékla se a vyšla z restaurace.
Venku bylo chladno.
Taxík si neobjednala.
Pomalu došla na nejbližší zastávku, počkala na téměř prázdný večerní autobus a posadila se k oknu.
Překvapilo ji, jaký klid v sobě cítila.
Uplynuly tři týdny.
Tereza stála na štaflích uprostřed prázdného bytu v novostavbě a laserovým měřičem kontrolovala křivou stěnu.
Nájemní smlouvu na malou garsonku podepsala už dva dny po Ludmilině oslavě.
Sbalila si věci rychle, zatímco byl Petr v práci, a odstěhovala se.
Telefon v kapse pracovního oblečení zavibroval.
Na displeji se objevilo manželovo jméno.
Během prvního týdne po jejím odchodu jí Petr posílal jednu rozzlobenou zprávu za druhou. Požadoval omluvu za zkaženou oslavu a vyhrožoval, že jako první podá žádost o rozvod.
Tereza neodpovídala.
Tentokrát však hovor z nějakého důvodu přijala.
— Ano?
Petrův hlas zněl překvapivě všedně, jako by ráno odešla jen do práce a večer se měla vrátit domů.
— Terezo, poslouchej. Nevíš, kde je záruční list od robotického vysavače? Z nějakého důvodu přestal najíždět do nabíjecí stanice.
Tereza spustila laserový přístroj a pousmála se.
— Nemám tušení.
Petr se zarazil.
— Jak to, že nevíš? Vždyť jsi před stěhováním třídila dokumenty. Podívej se mezi svými věcmi. Potřebuji ho odnést do servisu. Maminka volala, bolí ji záda a sama už podlahu umývat nezvládá.
Tereza několik vteřin mlčela.
— Petře, už tři týdny žijeme každý zvlášť. Co se děje s tvým vysavačem, už není můj problém.
— Ale no tak, pořád se ještě zlobíš?
Těžce si povzdechl a promluvil tím povýšeným hlasem, kterým se obvykle vysvětluje něco naprosto jasného malému dítěti.
— Tehdy ses prostě neovládla, to se stává. Tak už se vrať domů. Maminka se časem uklidní, nějak to všechno urovnáme. Beze mě navíc nedokážu pořádně zaplatit ani poplatky za byt. Už tam nabíhá penále.
Tereza odpověděla stručně:
— Vyřeš si to sám.
Ukončila hovor, zasunula telefon zpátky do kapsy pracovního oblečení a znovu vzala do ruky metr.
Před ní stála velká pracovní zakázka.
A svůj čas už Tereza nehodlala věnovat napravování cizích chyb, špatných rozhodnutí a rozpočtů, které nikdy nevycházely.