Petr odešel ze servisu.
Pak se pustil do nějakého podnikání s kamarádem.
Podnikání zkrachovalo.
Následovaly krátkodobé práce.
„Zakázka.“
„Projekt.“
„Jeden člověk mi musí poslat peníze.“
„Příští týden mi to vyplatí.“
A mezitím na Lenku pomalu přešel nájem, účty i nákupy.
Nejprve to mělo být jen na chvíli.
Potom se z toho stala samozřejmost.
Petr však dál žil, jako by rodinu živil on.
Ráno se Lenka líčila v předsíni, když Petr prohodil:
„A večer mi kup cigarety.“
Zavřela řasenku.
„Ne.“
„Co znamená ne?“
„Nekoupím je.“
„Šetříš na mně sto padesát korun?“
„Ne.“
„Tak v čem je problém?“
„Chci vidět, co se stane, když si dospělý muž koupí vlastní cigarety.“
Ušklíbl se.
„Tak už to začíná.“
„Ještě to ani nezačalo.“
Lenka odešla.
O čtyřicet minut později zahlédla manžela v obchodě nedaleko domu. Chtěla si koupit kávu do kanceláře a nejprve si všimla známé bundy.
Petr stál u pokladny a mluvil s prodavačkou Markétou.
Tiše.
Téměř prosebně.
Takovým tónem s Lenkou nemluvil už celé roky.
„Markéto, do pátku to určitě vyrovnám.“
„Petře, minulý pátek jsi říkal totéž.“
„Ale no tak, proč to hned řešíš?“
„Já nic nezačínám. Dlužíte už dva tisíce tři sta čtyřicet korun.“
Lenka se zastavila za regálem.
„Jak se to mohlo vyšplhat tak vysoko?“
„Cigarety, káva, knedlíčky, energetické nápoje…“
„Energetický nápoj byl jen jeden.“
„Čtyři.“
„To není možné.“
„Můžu vám ukázat sešit.“
Markéta vytáhla tlustý školní sešit.
Petr se ošil.
„Nemusíš to probírat před lidmi.“
„A co mám podle vás dělat? Platit to ze svého?“
Petr sáhl do peněženky.
Vytáhl pět set korun.
Potom přidal ještě dvě stě.
Přepočítal je a dvě stovky zase schoval.
„Teď mám pět set.“
„Dobře.“
Právě v tu chvíli si Markéta všimla Lenky.
„Jé, paní Lenko…“
Petr se otočil.
Jejich pohledy se střetly.
Lenka nic neřekla. Jen položila kávu na pult.
Petr ji dohnal venku.
„Lenko, počkej.“
Šla dál.
„Lenko!“
Zastavila se.
„Co chceš?“
„Ty jsi to celé špatně pochopila.“
„Jak se dá špatně pochopit dluh v obchodě?“
„Chtěl jsem ho zaplatit.“
„Samozřejmě.“
„Co tím myslíš?“
„U tebe je všechno až potom. Peníze později. Práce později. Rozhovor později.“
„Nezačínej.“
Lenka se zasmála.
„Ty to myslíš vážně?“
„Co?“
„Včera jsi mě vyslýchal kvůli halence. A dnes zjistím, že si bereš cigarety na dluh.“
„To je něco úplně jiného.“
„Jistě. Halenku jsem zaplatila ze svých peněz. Cigarety sis vzal za peníze, které nemáš.“
Petr zrudl.
„Chceš mě schválně ponížit?“
Lenka zmlkla.
Právě to bylo jeho hlavní slovo.
Ponížit.
Petr považoval za ponižující už samotný fakt, že žije z jejích peněz.
Ne své výčitky.
Ne kontrolování jejích nákupů.
Ne to, že ji obviňuje.
Ponižující pro něj bylo přiznat, že má problém.
„Víš, Petře,“ řekla tiše, „včera ses nestyděl za prázdnou lednici. Styděl ses, že nemáš peníze.“
Odvrátil se.
„Místo abys mi řekl: ‚Lenko, mám potíže, pomoz mi,‘ udělal jsi viníka ze mě.“
„Ty ničemu nerozumíš.“
„Možná ne.“
Ustoupila o krok.
„Večer si promluvíme nad čísly. S těmi se pracuje snáz.“
V kanceláři Lenka otevřela bankovní aplikaci.
Potom Excel.
Po několika letech si poprvé sepsala všechny výdaje.
Hypotéku.
Poplatky za byt.
Internet.
Pojištění.
Benzín.
Potraviny.
Léky.
Opravu pračky.
Splátky za lednici.
Peníze na dárky pro jeho matku.
Dokonce i Petrovu pokutu za parkování, kterou na jaře zaplatila ona.
Výsledná částka ji samotnou zarazila.
Za posledních šest měsíců Petr přispěl do společného rozpočtu méně, než kolik Lenka zaplatila jen za dva měsíce hypotéky.
Večer seděl Petr před televizí.
Lenka vešla do kuchyně, položila na stůl tašky s nákupem a vytáhla desky.
Petr okamžitě zpozorněl.
„Co to je?“
„Náš rozhovor.“
„Zase?“
„Poslední rozhovor podle starých pravidel.“
Rozložila před něj papíry.
„Hypotéka – čtyřicet jedna tisíc.“
„Lenko…“
„Poplatky za byt – sedm tisíc osm set.“
„To nemusím poslouchat.“
„Internet a telefony – tři tisíce dvě stě.“
„Odlož to.“
„Pojištění auta – devět tisíc čtyři sta.“
„Řekl jsem, ať to odložíš!“
Lenka vytáhla účtenku.
„A tady je moje halenka. Tři tisíce sto korun.“
Petr vyskočil.
„Děláš si ze mě legraci?“
„Ne. Porovnávám částky.“
„Nebudu se ti zpovídat!“
„Výborně. Já se od dneška také zpovídat nebudu.“
Petr zmlkl.
„Od dnešního dne,“ pokračovala Lenka, „platíme hypotéku napůl. Stejně tak poplatky a jídlo. Auto si budeš hradit celé sám.“
„Dobře víš, že na to teď nemám!“
„Vím.“
„Tak proč to říkáš?“
„Protože chci konečně slyšet pravdu.“
Petr se pomalu posadil.
„Jakou pravdu?“
„Že nedokážeš zaplatit polovinu.“
„Nedokážu!“
Vyrazil ze sebe ta slova a sám ztuhl.
V bytě se rozhostilo ticho.
Dokonce i zvuk televize z obýváku působil najednou vzdáleně.
Lenka pomalu přikývla.
„Tak.“
„Co tak?“
„Tohle je první upřímná odpověď za několik měsíců.“
Petr si zakryl obličej dlaněmi.
„Jsi spokojená?“
„Ne.“
„Přitom tak vypadáš.“
„Nelíbí se mi vidět tě v takové situaci.“
„V jaké?“
„Jako člověka, který se tak bojí přiznat vlastní potíže, že raději ponižuje svou ženu.“
Petr prudce spustil ruce.
„Já tě neponižoval.“
Lenka se na něj podívala.
Petr jako první sklopil oči.
Po několika minutách řekl: