Matějovi končilo vyučování kolem půl druhé, ale domů se stále častěji vracel až kolem páté, někdy dokonce po šesté večer.
Kalhoty měl zablácené až ke kolenům, ruce ledové a z bundy byl cítit pes.
„Kde jsi byl?“
„Venku.“
„Kde přesně? Už je tma a zima.“
„Jen jsem byl venku.“
Božena volala Lence.
Dcera ji vždycky pozorně vyslechla, těžce si povzdechla do telefonu a slíbila, že si se synem promluví.
Promluvila.
Matěj jí však odpovídal úplně stejně jako babičce:
„Byl jsem venku.“
Jednoho dne se u Boženy zastavila sousedka Marie, která bydlela nedaleko studny. Přišla si půjčit trochu droždí a mimochodem poznamenala:
„Boženo, tvůj kluk se každý den zdržuje u Novákovic domu. Vidím ho z okna. Měla bys zjistit, co tam dělá. Ta veranda už sotva drží pohromadě. Ještě spadne přímo na něj.“
Tu noc Božena téměř nezamhouřila oči.
Představovala si, jak se stará veranda zřítí na Matěje. Jak spadne do opuštěného sklepa. Jak sedí někde s kluky, kteří kouří u kulturního domu.
K ránu se rozhodla. Druhý den půjde za vnukem sama a zjistí, kam vlastně každý den mizí.
Následující ráno přišel první slabý mráz.
Louže pokryl tenký průsvitný led a tráva podél cesty zbělela jinovatkou.
Božena počkala, až Matěj vyjde ze školního areálu, a vydala se za ním. Držela se asi sto metrů vzadu, aby si jí nevšiml.
Srdce jí tlouklo tak silně, že se dvakrát musela zastavit a popadnout dech.
Matěj zahnul do známé uličky.
Božena uslyšela, jak tiše zapískal.
Vzápětí zpod staré verandy vyběhlo něco šedého a chlupatého a vrhlo se chlapci přímo k nohám.
Žena se přiblížila a schovala se za šeříkovým keřem u polorozpadlého plotu.
Odtud viděla všechno.
A také všechno slyšela.
Matěj seděl na schodu verandy. Vedle něj ležel pes a čenich měl položený na jeho botě.
Chlapec rozbalil alobal, v němž byla sekaná.
„Jez, Chlupáči. Babička dneska udělala moc dobrou. S cibulkou.“
Pes se pustil do jídla.
Matěj ho pomalu hladil po hřbetě.
„Máma včera volala,“ řekl najednou. „Tvrdí, že se jí tam daří. Jen je hodně unavená. Ona pořád říká, že je všechno v pořádku. Ale v hlase zní, jako by předtím plakala. Já to poznám.“
Na chvíli zmlkl.
„Říká, že našetří a koupíme si vlastní byt. Abychom už nemuseli platit cizí. Jenže já žádný byt nepotřebuju. Chci, aby se máma vrátila.“
Chlupáč mu olízl ruku.
Matěj se nečekaně zasmál. Krátce a potichu.
Boženě se bolestivě sevřelo srdce.
Poprvé za všechny ty týdny slyšela svého vnuka smát se.
„Babička je hodná,“ pokračoval Matěj. „Opravdu hodná. Peče mi koláče. Koupila mi bundu. Pořád se ptá, jaké to bylo ve škole. Jenže já nevím, co jí mám říkat. Ona mě vlastně vůbec nezná. A já skoro neznám ji.“
Poškrábal psa za uchem.
„A víš, čeho se ještě bojím? Že si na ni zvyknu. Pak se máma vrátí a odveze si mě. A mně bude zase smutno. Možná se máma vůbec nevrátí. Táta se taky nevrátil.“
Poslední slova pronesl roztřeseným hlasem.
Pak se sklonil a přitiskl tvář k Chlupáčově hlavě.
„Ty nikam neodejdeš, viď? Jsi tady. Vždycky na mě čekáš. Jenže je ti zima. Přinesu ti ještě jeden pytel. Nebo ti dám svou starou bundu. Teď už mám novou.“
Božena si ani nevšimla, kdy jí po tvářích začaly stékat slzy.
Neutírala je.
Jen stála za keřem — sedmašedesátiletá žena v teplém šátku — a plakala jako malá holka.
Najednou se jí vybavila Lenka jako dítě.
Sedávala přesně na tomhle zápraží. Tehdy však dům ještě nebyl opuštěný, Novákovi v něm stále žili a stará paní Růžena rozdávala dětem sladké hrušky.
Božena si vzpomněla, jak se vracívala pozdě z farmy a skoro nikdy si nenašla čas, aby si s dcerou v klidu promluvila.
Jak Lenka později odjela studovat do města a volala domů sotva jednou týdně.
A jak se obě — matka i dcera — postupně odnaučily mluvit spolu doopravdy.
Teď se ten samý příběh opakoval s jejím vnukem.
Božena ale nechtěla dopustit, aby to všechno skončilo stejně.
Vyšla zpoza keře.
Pod její botou hlasitě praskl tenký led.
Matěj se prudce otočil a vyskočil.
Chlupáč okamžitě zavrčel a postavil se mezi chlapce a ženu, kterou neznal v této části svého života.
„Babičko…“ Matěj zbledl. „Já… já jen…“
„Klid, Matěji. Nic se neděje.“
Božena k němu přišla a posadila se vedle něj na starý schod.
Chlupáč ji dál ostražitě pozoroval, ale přestal vrčet.
„Jak dlouho ho krmíš?“
„Od října,“ odpověděl chlapec téměř šeptem. „Budeš se zlobit?“
„Ne.“
Božena pomalu natáhla ruku k psovi.
Chlupáč očichal její prsty.
Několik vteřin váhal.
Potom jí olízl dlaň.
„Všechno jsem slyšela,“ přiznala Božena tiše. „Promiň. Neměla jsem tě poslouchat. Jen jsem se o tebe tak bála, že jsem nevěděla, co jiného dělat.“
Matěj sklopil hlavu.
„Poslouchej mě,“ řekla a sevřela jeho studenou ruku ve své teplé dlani. „Už se nemusíš schovávat tady. Rozumíš? Nemusíš chodit do cizího opuštěného domu jen proto, že si chceš s někým promluvit. Můžeš mluvit se mnou. O mámě, o tátovi, o škole, o čemkoli. Možná nebudu vždycky vědět, co správně odpovědět. Ale poslouchat umím.“
„A když…“
„A když si na mě zvykneš, potom se máma vrátí a ty odjedeš za ní, budu šťastná. Protože zase budeš se svou mámou. Já za vámi budu jezdit na návštěvu a ty budeš jezdit ke mně o prázdninách. Jsme přece rodina, Matěji. A rodina se neztrácí.“