Chlapec mlčel.
Potom nepatrně přikývl.
Pak ještě jednou.
A vzápětí zabořil obličej do babiččina ramene a rozplakal se.
Poprvé za všechny ty měsíce.
Božena ho hladila po hlavě a přitom se dívala na psa.
„Tohohle chlupatého kamaráda vezmeme k nám,“ rozhodla. „Nebude přece dál mrznout pod verandou. Na dvoře ještě stojí bouda po našem Azorovi. Jen ji trochu opravíme. Pomůžeš mi?“
Matěj zvedl uplakané oči.
„Opravdu?“
„Samozřejmě. Nejdřív ho ale odvezeme k veterináři. Ať se podívá na tu nohu. Taky mu musíme dát do pořádku srst. Tohle už není pes, ale celý balík sena.“
Matěj se přes slzy zasmál.
Podruhé za jediný den.
Boudu opravovali v sobotu.
Božena přidržovala prkno a Matěj zatloukal hřebíky.
Dvakrát se uhodil kladívkem do prstu a babička mu na bolavé místo foukala úplně stejně, jako kdysi foukávala malé Lence.
Na střechu položili kus lepenky, který našli v kůlně.
Dovnitř dali starý vatovaný kabát a také pytlovinu, kterou Matěj odnesl od opuštěné verandy.
Chlupáč si svůj nový příbytek pečlivě očichal, třikrát se na místě otočil a lehl si.
Jako by tam bydlel odjakživa.
Na veterinární klinice se pes choval překvapivě klidně.
Jen se celou dobu tiskl k Matějovým nohám.
Veterinář mu prohlédl tlapu a vysvětlil, že zranění je staré. Kost kdysi srostla sama, a proto pes trochu kulhá. Nohu ho může bolet nanejvýš před změnou počasí.
Zacuchanou srst mu ostříhali.
A pod slepenými chuchvalci se objevil krásný pes — šedý, s rezavými skvrnami nad očima a neobyčejně chytrým pohledem.
„Podívej, z něj je hotový krasavec,“ řekla Božena cestou domů.
„Já to věděl,“ odpověděl Matěj naprosto vážně.
V neděli večer zavolala Lenka.
Matěj vzal telefon sám a poprvé za celý podzim mluvil s matkou dlouze, bez obvyklých jednoslovných odpovědí.
Nejdřív jí ukázal Chlupáče.
Potom ukázal Chlupáčovi maminku.
Nakonec předvedl novou boudu i prst s malou modřinou.
„Mami, představ si, babička rozhodla, že Chlupáč bude bydlet u nás! A zítra budeme dělat bramborové knedlíky. Babička řekla, že už jsem dost velký a musím se to naučit.“
Lenka na obrazovce několik vteřin mlčela.
Pak si rukávem nenápadně otřela oči.
„Mami, co jste s ním udělali?“ zeptala se. „On přece nikdy takhle dlouho nemluvil.“
Božena se jen usmála.
V prosinci konečně napadl první opravdový sníh.
Matěj se po škole vracel hlavní ulicí, ne starou opuštěnou uličkou jako dřív.
U branky na něj totiž každý den čekali dva.
Chlupáč začal štěkat tak hlasitě, že ho slyšela snad celá ulice.
Babička vycházela na zápraží a upravovala si teplý šátek.
„Babi! Z matematiky jsem dostal jedničku!“ volal Matěj už od sousedova plotu.
„Ale to je novina! Pojď sem a všechno mi pověz.“
A on vyprávěl.
O písemce.
O Jakubovi, který se mezitím stal jeho opravdovým kamarádem.
O paní učitelce Ivaně Novotné.
O školním představení, které připravovali na mikulášskou besídku, a o básničce, kterou měl recitovat.
Pokračoval u večeře, zatímco mu babička dolévala čaj s medem.
Vyprávěl ještě potom, když Božena stála u dřezu a umývala nádobí.
Chlupáč ležel v předsíni na starém koberečku. Za velkých mrazů ho už směli pustit dovnitř a on pozorně naslouchal oběma.
Už nebyl jediným obyvatelem toho domu, který uměl opravdu poslouchat.