Neodpověděla jsem.
Uvnitř se mi sice hromadila slova, ale všechna uvízla někde v krku.
A ve mně se ještě víc napnula tenká kovová struna.
Na podzim zavolal Petr znovu.
Tentokrát nešlo o květiny.
Byla neděle. Připravovala jsem kytici pro stálou zákaznici a právě jsem pracovala s floristickým drátem, když zazvonil telefon.
„Jano, poslouchej, je mi hrozně trapně, že tě o to žádám, ale nemám se na koho jiného obrátit. S Lucií si zatím pronajímáme byt, ale chceme složit zálohu na vlastní. Chybí nám tři sta čtyřicet tisíc. Nejpozději do tří měsíců ti všechno vrátím. V práci skoro určitě dostanu odměny.“
Položila jsem nůžky na stůl.
Za oknem pršelo.
Kapky pravidelně bubnovaly na parapet jako metronom.
„To po mně opravdu chceš peníze na byt, který si chceš koupit se svou novou ženou?“
U posledního slova se mi hlas přece jen trochu zachvěl.
„Jano, na koho jiného se mám obrátit? Rodiče tolik peněz nemají a přátelé mají každý svoje starosti. Znáš mě třicet let. Vždycky jsem dluhy vracel.“
Před třiceti lety bych neváhala ani na okamžik.
A podle všeho byla stará potřeba vyhovět silnější než moje zranění i teď.
Ještě ten večer jsem mu poslala peníze na telefonní číslo.
Bez potvrzení.
Bez smlouvy.
Bez jediného dokumentu.
Koneckonců to nebyl cizí člověk.
Byl to otec mé dcery.
Když Petr po převodu zavolal, Lucie byla vedle něj.
Jasně jsem zaslechla její hlas:
„Poděkuj jí. A řekni, že jí to brzy vrátíme.“
Petr okamžitě zopakoval:
„Lucie ti děkuje. Opravdu ti to brzy všechno vrátíme, slibuju.“
Uplynuly tři měsíce.
Potom další dva.
V listopadu jsem mu poslala obyčejnou klidnou zprávu.
Bez výčitek.
Bez hádky.
Jen jsem mu připomněla dluh.
Odpověděl až po dvou dnech.
„Pamatuju si to. Teď máme potíže. Později.“
Přečetla jsem si tu zprávu snad třikrát, jako bych mezi řádky doufala najít alespoň nějaké konkrétní datum.
Žádné tam ale nebylo.
Právě v té době začala být ve studiu hlavní sezona.
Předvánoční objednávky.
Světelné řetězy.
Věnce.
Sváteční výzdoba kanceláří a restaurací.
Úplně jsem se ponořila do práce.
Na dluh jsem si vzpomněla jen pozdě večer, když se studio vyprázdnilo a všude zavládlo ticho.
Ležel někde na dně mé paměti jako těžký kámen.
Nevytahovala jsem ho na světlo.
Nemávala jsem jím před ostatními.
Jen jsem čekala, kdy si Petr sám vzpomene na svůj slib.
Ten okamžik přišel začátkem března.
Petr zavolal ve středu večer.
Jeho hlas zněl vesele, skoro slavnostně, jako by se za posledních jedenáct měsíců mezi námi vůbec nic podstatného nestalo.
„Jano, nutně potřebuju tvoji pomoc. Kamarádka Lucie, Klára, má v sobotu svatbu a dekoratér na poslední chvíli odřekl. Umíš si to představit? Všechno se jim hroutí. Nemohla bys tu situaci zachránit? Jsi přece nejlepší ve městě. Všem to říkám.“
Stála jsem v kuchyni a držela telefon mezi uchem a ramenem.
Ruka mi automaticky sáhla ke sporáku a vypnula hořák, jako by moje tělo už tušilo, že tenhle rozhovor bude důležitější než večeře.
„V sobotu?“ zopakovala jsem. „Dnes je středa.“
„Ano, já vím. Zbývají jen dva dny. Klára je v hysterii. Celá koncepce se rozpadá. Ale ty jsi nás přece tehdy zachránila. Umíš podobné problémy řešit.“
A právě v tu chvíli jsem v pozadí zaslechla tlumený, přesto zřetelný Luciin hlas:
„Řekni jí, že zaplatíme, kolik budeme moct. Hlavně ať souhlasí. Nemáme vůbec čas.“
Stála jsem mezi krabicemi se stuhami, dráty, nářadím a různými materiály a cítila, jak se mi vzadu v hlavě rodí těžká, nepříjemná bolest.
Dva dny na svatbu takové úrovně znamenaly probdělé noci.
Telefonáty dodavatelům pozdě večer.
Hledání materiálu na poslední chvíli.
Stavění konstrukcí.
A v podstatě kompletní převrácení chodu celého studia kvůli zakázce, o které ještě včera nikdo nevěděl.
„Petře,“ řekla jsem, „pamatuješ si, že mi dlužíš tři sta čtyřicet tisíc? Od loňského března.“
Na druhé straně nastalo takové ticho, že jsem na chvíli nabyla dojmu, že skutečně zapomněl, že umím počítat.
„Jano, co to s tím má společného? Tihle lidé mají problém. Té dívce se rozpadá svatba.“
„Má to společného všechno. Chceš, abych dva dny prakticky nespala a pracovala skoro zadarmo, přestože už jedenáct měsíců nedokážeš vrátit peníze, které jsem vám půjčila na byt.“
„To teď vážně hodláš všechno počítat?“ Jeho hlas se okamžitě změnil. „Jano, myslel jsem, že jsi nad takové věci povznesená.“
Dlaně mi náhle úplně zledovatěly.
Uvnitř se něco bolestivě sevřelo.
A Lucie v pozadí podrážděně opakovala:
„Tak už to konečně vyřeš. Klára sedí a brečí.“
„Potřebuju si to do zítřka promyslet,“ řekla jsem.
A hovor jsem ukončila jako první.
Když jsem postavila vodu na čaj, ruce jsem měla pořád studené.
Po chvíli jsem zjistila, že jsem konvici ani nezapnula.
Stála jsem u okna a hleděla do tmy.
Přes zeď byl slyšet televizor od sousedů.
Tu noc jsem téměř nespala.
Znovu a znovu se mi před očima objevoval hrnek s odštípnutým okrajem.
Předsíň.
Petrova věta o důchodkyni.
Svatba, kterou jsem připravila za čtyřicet tisíc místo obvyklých devadesáti pěti.
Tři sta čtyřicet tisíc, které jsem mu jednoduše poslala, aniž bych požadovala jedinou obyčejnou stvrzenku.