Čísla mi postupně vystupovala v mysli jedno za druhým.
Jako zápisy v účetní knize.
Jenže nebyla napsaná inkoustem.
Byla vtisknutá hluboko pod kůží.
A ráno jsem konečně pochopila jednu prostou věc.
Dřív jsem souhlasila, protože jsem se bála, že budu vypadat malicherně.
Teď mi bylo úplně jedno, co si o mně bude myslet Petr nebo jeho nová žena.
Ráno jsem mu zavolala sama.
Hlas jsem měla naprosto klidný.
„Petře, sobotní svatbu dělat nebudu.“
„Jano, to myslíš vážně? Necháváš nás ve štychu. Lidé s tebou počítali.“
„A já počítala s tím, že mi vrátíš dluh.“
Mlčel.
„Slíbil jsi, že peníze vrátíš do tří měsíců. Uplynulo jedenáct. Vaši svatbu jsem připravila za čtyřicet tisíc, přestože běžná cena byla devadesát pět, protože jsi mě požádal o pomoc. A teď chcete, abych během dvou dnů vzala naléhavou zakázku a znovu pracovala skoro zadarmo. Dost. Takhle už ne.“
„Takže pro tebe je teď všechno jenom o penězích?“ zvýšil hlas Petr. „Dřív jsi taková nebyla.“
„Dřív jsi ani ty nebyl mužem, který po třiceti letech manželství opustil svou ženu s tím, že se vedle ní cítí jako důchodce, a potom se k té samé ženě vrátil pro peníze.“
Hlas se mi ani jednou nezachvěl.
„Najdi si jiného dekoratéra, Petře. Ve městě jich je dost.“
Znovu mlčel.
Potom téměř šeptem řekl:
„Nikdy bych od tebe něco takového nečekal.“
„Já jsem také spoustu věcí nečekala,“ odpověděla jsem.
A zavěsila.
Ve studiu panovalo naprosté ticho.
Někde v zázemí pravidelně odkapávala voda z kohoutku.
Sedla jsem si na židli u okna a najednou cítila, jak se mi pomalu uvolňují ramena.
Jako by ze mě někdo konečně sňal břemeno, které jsem nesla celé roky.
Ruce už mi nemrzly.
Za oknem chodili lidé po svých věcech a v rukou nesli tašky.
Obyčejná středa.
Jako by se v mém životě právě nestalo nic důležitého.
Uvařila jsem si čaj.
A nalila ho do toho stejného hrnku s odštípnutým okrajem.
Po rozvodu zůstal u mě jednoduše proto, že si Petr ani nevzpomněl, že existuje.
Večer mi zavolala Tereza.
„Mami, táta zuří. Tvrdí, že jsi ho před Klárou ztrapnila.“
„Nikoho jsem neztrapnila. Jen jsem přestala pracovat zadarmo.“
Dcera chvíli mlčela.
Pak se tiše, nečekaně zasmála.
„Ani nevím, co na to říct. Ty jsi nikdy nebývala tak tvrdá.“
Ještě chvíli jsme spolu mluvily.
O její práci.
O počasí u ní ve městě.
O úplně obyčejných věcech.
Ten rozhovor ale konflikt nevyřešil.
Jen ho na chvíli odsunul stranou.
Zůstával jeden problém: Klářina svatba se měla konat už následující den, ale dekoratéra stále neměla.
Uplynuly další tři měsíce.
Petr peníze pořád nevrátil.
Ani korunu.
Dokonce ani nezavolal, aby znovu vysvětlil, proč zatím nemůže zaplatit.
Klářina kamarádka nakonec musela svou svatbu vyzdobit společně s příbuznými a přáteli.
Všechno se zařizovalo na poslední chvíli.
Některé ozdoby kupovali doslova v nejbližším supermarketu.
Později mi to vyprávěla jedna naše společná známá.
Také jsem se dozvěděla, že mi Lucie teď mezi lidmi říká „ta bývalá manželka, které se s věkem pokazila povaha“.
Petr se mnou téměř nemluví.
Občas mi něco vzkáže přes naši dceru.
Já ale v noci klidně spím.
Poprvé za třicet let uléhám do postele, aniž bych si v hlavě znovu a znovu přehrávala cizí prosby, problémy a očekávání.
Přehnala jsem to, když jsem odmítla zachraňovat cizí svatbu pouhý den před obřadem?
Nebo jsem konečně měla plné právo říct „ne“ člověku, který mi téměř rok nevrátil tři sta čtyřicet tisíc, a přesto ode mě znovu očekával pomoc, slevy a pochopení — tedy přesně ten přístup, kterého jsem se od něj sama nikdy nedočkala?