Jako záznamy v účetní knize.
Jenže nebyla napsaná inkoustem.
Byla do mě vtisknutá pod kůží.
A ráno mi konečně došla jedna prostá věc.
Dřív jsem souhlasila, protože jsem se bála, že budu vypadat malicherně.
Teď mi bylo úplně jedno, co si o mně budou myslet Petr a jeho nová žena.
Ráno jsem mu zavolala sama.
Můj hlas byl naprosto klidný.
„Petře, sobotní svatbu zdobit nebudu.“
„Ali, to myslíš vážně? Necháváš nás ve štychu. Lidé s tebou počítali.“
„A já počítala s tím, že mi vrátíš peníze.“
Mlčel.
„Slíbil jsi, že je vrátíš do tří měsíců. Uplynulo jedenáct. Vaši svatbu jsem připravila za čtyřicet tisíc, přestože běžná cena byla devadesát pět, protože jsi mě požádal o pomoc. A teď chcete, abych během dvou dnů vzala naléhavou zakázku a znovu pracovala téměř zadarmo. Dost. Už toho bylo dost.“
„Takže teď už se u tebe všechno točí jen kolem peněz?“ Petr zvýšil hlas. „Dřív jsi taková nebyla.“
„Dřív jsi ani ty nebyl manželem, který po třiceti letech odejde od ženy s tím, že se vedle ní cítí jako důchodce, a potom se k té samé ženě vrátí pro peníze.“
Hlas se mi ani jednou nezachvěl.
„Najdi si jiného dekoratéra, Petře. Ve městě jich je dost.“
Znovu se odmlčel.
Pak skoro šeptem řekl:
„Tohle bych od tebe nikdy nečekal.“
„Já jsem zase nečekala spoustu věcí,“ odpověděla jsem.
A zavěsila.
Ve studiu bylo naprosté ticho.
Někde v zadní místnosti pravidelně kapala voda z kohoutku.
Sedla jsem si na židli u okna a najednou cítila, jak se mi pomalu uvolňují ramena.
Jako by ze mě někdo konečně sundal břemeno, které jsem nesla celé roky.
Ruce už mi nemrzly.
Venku chodili lidé po svých záležitostech a v rukou nesli nákupní tašky.
Obyčejná středa.
Jako by se v mém životě právě nestalo nic zásadního.
Uvařila jsem si čaj.
Nalila jsem ho do toho stejného hrnku s odštípnutým okrajem.
Po rozvodu zůstal u mě jen proto, že Petr vůbec nepomyslel na to, že existuje.
Večer zavolala Klára.
„Mami, táta zuří. Říká, že jsi ho před Lenkou ztrapnila.“
„Nikoho jsem neztrapnila. Jen jsem přestala pracovat zadarmo.“
Dcera chvíli mlčela.
Pak se nečekaně tiše zasmála.
„Ani nevím, co na to říct. Nikdy předtím jsi nebyla tak tvrdá.“
Ještě chvíli jsme spolu mluvily.
O její práci.
O počasí v jejím městě.
O úplně obyčejných věcech.
Ten rozhovor ale náš konflikt nevyřešil.
Jen ho na chvíli odsunul stranou.
Zůstával jeden problém: Lenkina svatba se měla konat už následující den a nevěsta stále neměla dekoratéra.
Uplynuly další tři měsíce.
Petr mi peníze stále nevrátil.
Ani korunu.
Dokonce ani nezavolal, aby znovu vysvětlil, proč zatím nemůže zaplatit.
Nakonec musela Terezina kamarádka připravit vlastní svatbu společně s příbuznými a přáteli.
Všechno se řešilo na poslední chvíli.
Některé ozdoby nakupovali doslova v nejbližším supermarketu.
Vyprávěla mi to později jedna společná známá.
Dozvěděla jsem se také, že mě Tereza teď ve společnosti označuje za „tu bývalou manželku, které se s věkem pokazila povaha“.
Petr se mnou téměř nemluví.
Občas mi něco vzkáže přes naši dceru.
Já ale v noci klidně spím.
Poprvé za třicet let uléhám do postele, aniž bych si v hlavě přehrávala cizí prosby, potíže a očekávání.
Přehnala jsem to, když jsem odmítla zachraňovat cizí svatbu pouhé dva dny před obřadem?
Nebo jsem konečně měla plné právo říct „ne“ člověku, který mi téměř rok nevrátil tři sta čtyřicet tisíc, a přesto ode mě znovu očekával pomoc, slevu i pochopení — tedy přesně ten přístup, kterého jsem se od něj sama nikdy nedočkala?