Jen jsem se usmála.
Neodpověděla jsem.
Přestože se ve mně už tlačila slova.
Zůstala někde uvázaná v krku.
Uvnitř se mi jen ještě víc napnula tenká kovová struna.
Na podzim zavolal Petr znovu.
Tentokrát nešlo o květiny.
Byla neděle. Připravovala jsem kytici pro stálou zákaznici a právě jsem pracovala s floristickým drátem, když zazvonil telefon.
„Ali, poslouchej, je mi strašně trapné tě o to žádat, ale už nevím, na koho se obrátit. S Terezou zatím bydlíme v nájmu, ale chceme složit první splátku na vlastní byt. Chybí nám tři sta čtyřicet tisíc. Nejpozději do tří měsíců ti všechno vrátím. Téměř jistě dostanu v práci odměnu.“
Položila jsem nůžky na stůl.
Za oknem pršelo.
Kapky pravidelně bubnovaly na parapet jako metronom.
„To mě opravdu žádáš o peníze na byt pro sebe a svou novou manželku?“
U posledního slova se mi hlas přece jen trochu zachvěl.
„Ali, na koho jiného bych se měl obrátit? Rodiče tolik peněz nemají a kamarádi mají každý svoje starosti. Znáš mě třicet let. Dluhy jsem vždycky splácel.“
Před třiceti lety bych se nezamyslela ani na okamžik.
A zdálo se, že i teď byla stará potřeba pomáhat silnější než moje zranění.
Ještě ten večer jsem mu poslala peníze na telefonní číslo.
Bez potvrzení.
Bez smlouvy.
Bez jediného dokumentu.
Vždyť to nebyl cizí člověk.
Byl otcem naší dcery.
Když Petr po převodu zavolal, Tereza byla vedle něj.
Jasně jsem zaslechla její hlas:
„Poděkuj jí. A řekni, že to rychle vrátíme.“
Petr okamžitě zopakoval:
„Tereza děkuje. Opravdu ti to brzy všechno vrátíme, slibuju.“
Uplynuly tři měsíce.
Potom další dva.
V listopadu jsem mu poslala obyčejnou, klidnou zprávu.
Bez výčitek.
Bez hádky.
Jen jsem mu připomněla dluh.
Odpověď přišla až za dva dny.
„Pamatuju si to. Teď máme potíže. Později.“
Přečetla jsem si tu zprávu snad třikrát, jako bych mezi těmi slovy doufala najít konkrétní datum.
Nebyla tam.
Právě v té době začala ve studiu hlavní sezona.
Předvánoční objednávky.
Světelné řetězy.
Věnce.
Slavnostní dekorace pro kanceláře a restaurace.
Úplně jsem se ponořila do práce.
Na dluh jsem myslela jen pozdě večer, když ve studiu zavládlo naprosté ticho.
Ležel někde na dně mé paměti jako těžký kámen.
Nevytahovala jsem ho na světlo.
Nemávala jsem jím před lidmi.
Prostě jsem čekala, až si Petr na svůj slib vzpomene sám.
Ten okamžik přišel začátkem března.
Petr zavolal ve středu večer.
Jeho hlas zněl svěže, skoro slavnostně, jako by se mezi námi během posledních jedenácti měsíců vůbec nic nestalo.
„Ali, opravdu potřebuju tvoji pomoc. Terezině kamarádce Lence se v sobotu vdává a dekoratérka jí na poslední chvíli odřekla. Umíš si to představit? Všechno se jim hroutí. Nemohla bys tu situaci zachránit? Jsi přece nejlepší ve městě. Všem to říkám.“
Stála jsem v kuchyni a držela telefon mezi uchem a ramenem.
Ruka mi automaticky sáhla ke sporáku a vypnula ho, jako by moje tělo už pochopilo, že tenhle rozhovor bude důležitější než večeře.
„V sobotu?“ zopakovala jsem. „Dnes je středa.“
„Já vím. Zbývají jen dva dny. Lenka je v panice. Celá koncepce se rozpadá. Ale ty jsi nás tehdy zachránila. Umíš přece podobné problémy vyřešit.“
A tehdy jsem v pozadí uslyšela tlumený, přesto zřetelný Terezin hlas:
„Řekni jí, že zaplatíme, co budeme moct. Hlavně ať souhlasí. Vůbec nemáme čas.“
Stála jsem mezi krabicemi se stuhami, dráty, nářadím a různými materiály. Vzadu na hlavě se mi začala usazovat těžká, tupá bolest.
Dva dny na svatbu takové úrovně znamenaly probdělé noci.
Telefonování dodavatelům pozdě večer.
Hledání materiálu na poslední chvíli.
Sestavování konstrukcí.
A prakticky úplné překopání práce celého studia kvůli zakázce, která ještě včera vůbec neexistovala.
„Petře,“ řekla jsem, „pamatuješ si, že mi dlužíš tři sta čtyřicet tisíc? Od loňského března.“
V telefonu nastalo takové ticho, že jsem na chvíli měla pocit, že opravdu zapomněl, že umím počítat.
„Ali, co to s tím má společného? Ti lidé mají problém. Té dívce se rozpadá svatba.“
„Má to s tím společného hodně. Žádáš mě, abych dva dny téměř nespala a pracovala skoro zadarmo, přestože už jedenáct měsíců nedokážeš vrátit peníze, které jsem vám půjčila na byt.“
„To to teď vážně chceš všechno počítat?“ Jeho hlas se okamžitě změnil. „Aleno, myslel jsem, že jsi nad takové věci povznesená.“
Dlaně mi náhle zledovatěly.
Uvnitř se něco bolestivě sevřelo.
A v pozadí Tereza podrážděně opakovala:
„Tak už to konečně vyřeš. Lenka sedí a brečí.“
„Nech mě do zítřka přemýšlet,“ řekla jsem.
A hovor jsem ukončila jako první.
Když jsem postavila konvici na sporák, ruce jsem měla stále studené.
Po několika minutách jsem zjistila, že jsem ji ani nezapnula.
Stála jsem u okna a dívala se do tmy.
Přes zeď byl slyšet televizor od sousedů.
Tu noc jsem téměř nespala.
Pořád se mi vracel obraz hrnku s odštípnutým okrajem.
Předsíň.
Petrova věta o důchodkyni.
Svatba, kterou jsem vyzdobila za čtyřicet tisíc místo obvyklých devadesáti pěti.
Tři sta čtyřicet tisíc, které jsem mu jednoduše převedla, aniž bych si nechala podepsat jedinou obyčejnou potvrzenku.
Čísla se mi v hlavě vynořovala jedno za druhým.