Po jejím skončení se patnáct návštěvníků přihlásilo na workshop květinových aranžmá, který Jana vedla o týden později.
Stála před skupinkou lidí a mluvila o květinách.
Martin dorazil také. Samozřejmě s Buchtou.
Mopsice usnula pod stolem, zatímco Martin s nesmírným soustředěním skládal vlastní kytici. Konečný výsledek připomínal spíš výbuch uprostřed záhonu.
Jana si jeho výtvor chvíli prohlížela.
— Martine, je tohle… expresionismus?
— To je výkřik mé duše, Jano. Případně výkřik naprosté neschopnosti. Můžete si vybrat.
— Trochu to upravíme. Tuhle větvičku dáme sem. A tenhle list pryč. Vidíte? Najednou tam vznikl prostor.
Martin se na ni zadíval.
— Vy mluvíte o květinách, ale člověk má pocit, že mluvíte o lidech. Vedle vás se mi chce narovnat záda.
Jana nic neřekla.
Ale tu větu si zapamatovala.
Potom jednoho dne Petr zavolal.
Ne Janě.
Kláře.
— Kláro, byla bys tak laskavá a vyřídila mojí ženě, že nemám v úmyslu všechno v bytě táhnout sám? Buď se vrátí, nebo ať si přijde pro svoje věci. Moje trpělivost taky není nekonečná.
Klára zapnula hlasitý odposlech, aby Jana slyšela každé slovo.
Jana seděla vedle ní a mlčela. Čím déle Petr mluvil, tím klidnější měla výraz.
— Petře, je tady vedle mě. Řekni jí to sám.
Na druhé straně nastala pauza.
Pak se ozval jeho hlas.
— Jano? Už toho divadla nech. Táhne se to čtvrtý měsíc. Víš vůbec, co tady prožívám? Eliška si sama pere. Já vařím. Špatně, ale vařím. Ty jsi opustila rodinu.
Jana se nadechla.
— Petře, já jsem rodinu neopustila. Odešla jsem od člověka, který mě dvanáct let přesvědčoval, že nemám žádnou cenu.
— Zase s tím začínáš! Já ti jen říkal pravdu. Dělal jsem to pro tvoje dobro.
— Pro moje dobro jsi mi říkal, že jsem jen funkce. Pro moje dobro jsi mě ponižoval před přáteli. Pro moje dobro jsi před naší dcerou řekl, že její matka je stín.
— To jsem nikdy neřekl!
— Řekl. Čtrnáctého února při večeři. Eliška seděla naproti mně. Pamatuju si každé slovo, Petře. Zapisovala jsem si je. Každý den. Do sešitu. Všechna tvoje ponížení.
Nastalo ticho.
Petr něco takového očividně nečekal.
Znal Janu, která mlčela. Janu, která sklopila oči a všechno spolkla. Žena, která teď mluvila vyrovnaným hlasem a dokázala přesně připomenout datum, byla pro něj někým úplně cizím.
— Dobře. Dejme tomu. A co vlastně chceš?
— Já už jsem dostala to, co jsem chtěla. Odešla jsem. Bydlím jinde. Vydělávám si. Eliška ke mně přijede o prázdninách, už jsme se domluvily.
— Takže jsi všechno rozhodla beze mě?
— Ne, Petře. Rozhodla jsem o sobě. A ty v mém životě už nejsi. A ani nebudeš.
Ukončila hovor.
Klára se na ni podívala a zvedla hrnek s čajem jako sklenici při přípitku.
— Na tebe, Jani.
Jana zvedla svůj hrnek.
— Na ten srpen. Na tu lékárnu. A na ženu, která mi dala vodu a řekla přesně to, co jsem tehdy potřebovala slyšet.
Uplynulo půl roku.
Jana si pronajímala pokoj, vedla kurzy a připravovala výzdobu výstav v galerii. Eliška přijela v létě a zůstala celý červenec.
Ani jedna se nesnažila během několika dnů dohnat všechno, co mezi nimi zůstalo nedořečené.
Prostě spolu byly.
Bez pocitu viny. Bez výčitek. Bez toho, aby jedna od druhé něco vymáhala.
— Mami, můžu se taky přihlásit na kreslení ke Kláře? Je skvělá.
— Můžeš. Jen tě varuju, že první dva týdny tě bude nutit kreslit levou rukou.
— Proč?
— Aby ses přestala bát chyb. Levá ruka se neumí přetvařovat.
Eliška odešla na lekci a Jana se vydala nakoupit.
U pekárny na rohu zahlédla Petra.
Šel po chodníku s nějakou ženou. Byla mladá, výrazně oblečená a hlasitě se smála.
Jana se zastavila.
A poslouchala sama sebe.
Čekala, jestli se někde uvnitř objeví bodnutí. Bolest. Žárlivost. Křivda. Vztek.
Nepřišlo nic.
Jen prázdno.
Čisté a klidné jako čerstvě umyté sklo.
Petr ji uviděl a zamířil k ní. Mladá žena zůstala stát u výlohy pekárny.
— Jano. Tak tedy takhle.
— Ahoj, Petře.
— Vypadáš dobře. Zhubla jsi. No… jsem rád.
— Děkuju. Já jsem zase ráda, že nejsi sám.
Petr se zarazil a nervózně si upravil límec. Bylo znát, že si předem připravil nějaký proslov, ale tváří v tvář Janinu klidu mu slova přestávala fungovat.
— Víš, já jsem poslední dobou přemýšlel… Možná jsme to celé trochu přehnali. Třeba bychom to mohli zkusit znovu. Kvůli Elišce.
— Eliška je se mnou. A je klidnější, když nemusí poslouchat naše hádky. Petře, ty ses jednou nerozčílil. Ty jsi dvanáct let dělal pořád totéž. Pomalu jsi mě ničil. To nebyl jeden výbuch. Byla to tvoje volba.
— Nemůžeš přece všechno jen tak odříznout!
— Můžu. Už jsem to udělala. Před půl rokem, v srpnu, když jsem si v třicetistupňovém vedru oblékla kabát a odešla z bytu.
— Ty vždycky všechno dramatizuješ!
— Ne. A řeknu ti to ještě jednou: ne. Nevím, jak dlouho tvoje nová partnerka vydrží tvoje ponižování. Ale jednoho dne možná zase zůstaneš sám. Úplně sám. A pak už nebudeš mluvit k někomu jinému. Budeš mluvit jen ke své vlastní prázdnotě.
Krátce přikývla a pokračovala v cestě.
Petr zůstal stát uprostřed chodníku s výrazem člověka, který celý život samozřejmě počítal s tím, že jeho klíč otevře dveře, a najednou zjistil, že někdo vyměnil zámek.
Na Silvestra seděla Jana v kuchyňce svého malého pronajatého pokoje.
Eliška spala ve vedlejší místnosti a objímala polštář. Na stole ležel list papíru a modrý fix.
Jana napsala:
„Žít ne ze strachu, ale z lásky.“
Potom papír připevnila na lednici magnetem ve tvaru slunečnice.
Telefon se rozsvítil.
Přišla zpráva od Martina:
„Krásný nový rok. Buchta tě zdraví a vyžaduje procházku druhého ledna. Odmítnutí nepřijímá.“
Jana se usmála a odepsala:
„Vyřiď Buchtě, že přijdu. A ať se neurazí, když místo párku přinesu mrkev.“
O týden později se Jana od společných známých dozvěděla, že mladá žena, se kterou Petra viděla před pekárnou, od něj po měsíci odešla.
Po ní přišla další.
A odešla také.
Potom ještě jedna.
Ukázalo se, že se nezměnil zámek na dveřích.
Zámek se změnil v lidech, kteří už jednoduše odmítali snášet totéž.
Petr nakonec zůstal sám v prázdném bytě. S neumytým prádlem, prázdnou lednicí a tichem, kterým celá léta obklopoval Janu.
Jenže tentokrát to ticho nemluvilo k ní.
Mluvilo k němu.
A jako by mu vracelo jeho vlastní dávnou větu:
„Nikdo tě tady nedrží.“
Jana mezitím stála v galerii Aleny Novotné a mezi zimními krajinami aranžovala bílé pryskyřníky.
Při práci přemýšlela o tom, že svoboda nezačíná ve chvíli, kdy za sebou člověk zavře dveře.
Svoboda začíná teprve tehdy, když už nemá potřebu se za těmi dveřmi ohlížet.