— Dřív jsem vůbec nechápal, kolik toho děláš.
Nic neřekla.
— Vážně, — pokračoval. — Přišel jsem, viděl prostřený stůl a myslel si, že se to všechno nějak…
— Udělalo samo?
Radek se provinile usmál.
— Asi tak.
— Samovolně vzniklé saláty.
Zasmál se.
Téměř okamžitě však zvážněl.
— A ještě mě rozčilovalo, když jsi mě žádala o pomoc.
— To se také stávalo.
— Říkal jsem si: Co na tom může být složitého? Nakoupit, uvařit a potom uklidit.
Klára se na něj podívala.
— Teď už to chápeš?
Radek přikývl.
— Teď už ano.
Klára mu nepřednášela.
Nezačala vyjmenovávat všechny podobné situace z posledních deseti let.
Nežádala žádnou omluvu.
Poprvé totiž Radek nepochopil její úděl po stém vysvětlování.
Jednou se jednoduše ocitl na jejím místě.
Uplynulo několik měsíců.
Před zimními svátky navrhla Radkova sestra:
— Co kdybychom se všichni sešli? Pozvali bychom maminku, děti, tetu Hanu…
Radek začal ze zvyku vyjmenovávat:
— Mohli bychom pozvat ještě Milana, Petra…
Najednou se zarazil.
— Počkejte.
— Co je? — podivila se sestra.
Radek se podíval na Kláru.
— Nejdřív se domluvíme, kde se sejdeme a kdo bude mít co na starost. Teprve potom začneme počítat hosty.
Klára nic neřekla.
Jen se nepatrně usmála.
Někomu můžete celé roky vysvětlovat, že cizí práce nevzniká z ničeho.
Že slavnostní stůl se neprostře sám.
Že někdo musí nakoupit suroviny.
Někdo musí nakrájet saláty.
Někdo musí umýt nádobí.
Někdo musí pozdě večer vyrazit do obchodu pro zapomenutý led.
A někdo zůstane po odchodu posledního hosta, aby sesbíral odpadky.
Někdy však stačí jediná oslava, při níž člověk sám donese talíře, nakoupí jídlo, spočítá porce, najde večer otevřený obchod s ledem a uklidí po všech ostatních.
A pak obyčejné slovo „děkuji“ náhle získá úplně jinou váhu.