Po večeři Markéta bez jediného slova sesbírala ze stolu šálky a odnesla je do kuchyně. Ludmila se ani nepohnula, aby jí pomohla. Dál zaujatě vyprávěla příbuzným, jak Ivana „všechno dokázala sama“, zatímco Markéta podle jejích slov celý život jen běhala po nemocničních chodbách s kýblem a hadrem.
Petr seděl vedle matky a zarputile hleděl do talíře.
Po podobných rodinných večerech se Markéta obvykle mlčky oblékla a odjela do práce. Na ponižování si už dávno zvykla. Tentokrát se však u dveří zastavila.
— Ludmilo, můžu s vámi na chvíli mluvit? — zeptala se klidně.
Tchyně překvapeně pozvedla obočí.
— Co se děje? Zase ses urazila, protože někdo řekl pravdu?
— Ne. Jen vás chci požádat, abyste mi už neříkala uklízečko.
U stolu zavládlo naprosté ticho.
— Proboha, jak jsme najednou citliví! — ušklíbla se Ludmila. — A kde pracuješ? V nemocnici. Tak jsi uklízečka.
Markéta nechala několik vteřin ticha plynout.
— Jsem lékařka.
— Samozřejmě, — odfrkla si Ivana. — Dneska si každý, kdo si oblékne bílý plášť, myslí, že je doktor.
Markéta pomalu obrátila pohled ke švagrové.
— Lékařskou fakultu jsem dokončila před čtrnácti lety. Mám nejvyšší kvalifikační stupeň. A před třemi lety jsem byla jmenována primářkou krajského perinatologického centra.
Jeden z příbuzných rozpačitě zakašlal.
Ludmila se ještě chvíli usmívala, ale úsměv jí postupně mizel z tváře.
— Primářkou? — zopakoval muž na druhém konci stolu.
— Ano.
Ivana se zamračila.
— A proč jsme o tom nikdy nic nevěděli?
— Protože jste se nikdy nezeptali.
Petr konečně zvedl oči.
— Markéto, proč to teď vytahuješ?
Podívala se na manžela.
— Já nic nevytahuju, Petře. Naopak. Právě to uzavírám.
Ludmila se opřela do židle.
— Dejme tomu, že jsi primářka. A co má být? Vysoká funkce z nikoho automaticky neudělá dobrého člověka.
— S tím naprosto souhlasím. Stejně jako z povolání účetní neudělá Ivanu chytřejšího a úspěšnějšího člověka než všechny ostatní.
Švagrová okamžitě zrudla.
— Co s tím mám společného?
— Nic. Jen jsem chtěla ukázat, jak nepříjemné je, když člověka celé roky posuzují podle jedné pohodlné nálepky.
Markéta vzala kabelku.
— Musím jet.
— Ovšem, — pronesla tchyně jízlivě. — Takoví důležití lidé přece u obyčejného rodinného stolu dlouho nevydrží.
Markéta jí neodpověděla.
Vyšla z bytu, tiše za sebou zavřela dveře a poprvé po dvanácti letech necítila obvyklou bolest. Jen zvláštní, nečekanou úlevu.
Noční boj o život začal v porodnici
Do perinatologického centra dorazila Markéta čtvrt hodiny před jedenáctou.
U příjmu už na ni čekala rozrušená porodní asistentka.
— Paní primářko, máme naléhavý případ. Pacientce je devětadvacet let, je ve třicátém osmém týdnu těhotenství. Tlak má dvě stě na sto dvacet a dostala křeče.
Markéta se okamžitě soustředila.
— Kde je?
— Ve vyšetřovně. Je zmatená a špatně reaguje.
Markéta si rychle oblékla plášť a vešla dovnitř.
Na pojízdném lůžku ležela mladá žena. Tvář měla bledou, celé tělo napjaté. U stěny plakala její matka.
— Jmenuje se Jana, — vysvětlila asistentka. — Manžel je na cestě.
Markéta přistoupila k lůžku.
— Okamžitě připravte operační sál. Zavolejte anesteziologa a neonatologa. Laboratoř musí mít odběry ihned. Podejte magnézium podle protokolu.
Asistentka pohlédla na monitor.
— Paní primářko, srdeční ozvy dítěte začínají klesat.
— V tom případě nečekáme ani minutu.
Celé patro jako by se po jediném povelu probudilo.
Sestry běžely pro potřebné vybavení.
Pomocný personál uvolňoval chodbu.
Lékaři telefonovali do laboratoře.
Mladá lékařka v přípravě, Tereza, stála opodál a viditelně se třásla.
— Paní primářko, bojím se, že něco pokazím, — zašeptala.
Markéta se na ni pozorně podívala.
— Bát se je normální. Panika ale nepomůže. Dělejte přesně to, co jste se naučila.
O deset minut později operace začala.
Janin stav se zhoršoval téměř před očima.
Tlak se nedařilo udržet.
Objevilo se vnitřní krvácení.
Srdeční frekvence dítěte stále klesala.
— Paní primářko, plod má tep čtyřicet!
— Zrychlete práci.
O několik minut později se operačním sálem rozlehl první slabý pláč novorozené holčičky.
Vzápětí utichl.
— Nedýchá!
Neonatolog dítě okamžitě převzal a zahájil resuscitaci.
Markéta mezitím dál bojovala o život matky.
— Krevní ztráta se zvyšuje.
— Krev od dárce už je na cestě.
— Tlak znovu padá!
Markéta mluvila klidně, přesně a bez zaváhání.
Všichni v sále však věděli, že jediná chyba může mít cenu několika vteřin.
Na chodbách rozsvítili další světla.
Lékaři přijížděli z domova, protože dobře věděli, že pokud je paní primářka svolává uprostřed noci, musí jít o opravdu kritickou situaci.
Po čtyřiceti minutách začala holčička konečně sama dýchat.
— Srdeční rytmus se obnovil! — oznámil hlasitě neonatolog.
Přibližně o půl hodiny později se podařilo stabilizovat také Janu.
Markéta vyšla z operačního sálu až těsně před svítáním.
Na hodinách bylo 4:38.
Svlékla si rukavice a na chvíli se opřela zády o stěnu.
Na chodbě stál téměř celý tým, který se na operaci podílel.
— Maminka žije. Holčička také, — řekla Markéta. — Všichni jste odvedli skvělou práci.