Tereza se nečekaně rozplakala.
— Paní primářko, kdybyste nás nesvolala…
— Kdyby tu každý neudělal svou práci, moje přítomnost by nestačila.
Vtom vyběhla z vedlejšího pokoje Janina matka.
Jakmile Markétu spatřila, vrhla se k ní.
— Paní doktorko, děkuji vám! Zachránila jste mou dceru i vnučku!
Markéta ženu podepřela za ramena.
— To je zásluha celého týmu.
— Ne, vy jste udělala víc!
Žena jí políbila ruce a potom, bez ohledu na ostatní, hlasitě pronesla:
— Ať vám Bůh dá zdraví, paní doktorko Markéto!
Na chodbě se nikdo neusmíval ani nežertoval.
Zaměstnanci se na svou vedoucí jen mlčky dívali.
S úctou.
Celá porodnice před ní ztichla
Markéta se právě chystala vejít do své kanceláře, když za sebou uslyšela známý hlas:
— Ale podívejme, naše uklízečka! Ani v noci nedokáže žít bez nemocničních chodeb!
U vchodu do oddělení stála Ludmila.
Vedle ní byla Ivana a ještě dva příbuzní.
Tchyně zřejmě přijela hned ráno schválně. Chtěla ostatním ukázat „skutečné pracoviště“ své snachy a zastihnout ji vyčerpanou po noční službě.
— Mami, mluv tišeji, — zamumlal Petr, který stál nedaleko. — Jsou tu pacientky.
— A proč bych měla mlčet? Vždyť říkám pravdu!
Ludmila ukázala na Markétu.
— Jen se podívejte! Celou noc se honí po nemocnici, ale doma k ničemu není. Vynáší nádoby, mění povlečení a hraje si na nějakou velkou dámu.
Jeden z příbuzných se rozpačitě pousmál.
Markéta však nestačila odpovědět.
— Paní Ludmilo, právě teď urážíte primářku krajského perinatologického centra, — ozvala se vedoucí oddělení.
Tchyně zůstala stát jako opařená.
— Cože?
— Slyšela jste dobře. Paní doktorka Markéta vede toto zařízení.
Ludmila se zmateně rozhlédla.
— Vy jste to všichni věděli?
— Samozřejmě, — odpověděla vrchní sestra. — Pracujeme s ní každý den.
— Ale ona říkala, že je jen lékařka…
— Ona lékařkou skutečně je, — vložila se do hovoru Tereza. — A jednou z nejlepších vedoucích, se kterými jsem kdy pracovala.
Jeden zaměstnanec za druhým začal k Markétě přistupovat.
Lékaři ji zdravili jménem a titulem.
Sestry na ni kývaly.
Pomocný personál jí děkoval za to, že nikdy nikoho z nižšího personálu neponižuje a vždycky se svých lidí zastane.
Chodba se kolem ní téměř sama seřadila.
Ludmila na to všechno hleděla a poprvé nevěděla, co říct.
— Co se to tady děje? — zeptala se tiše Ivana.
Vedoucí oddělení se k ní otočila.
— Lidé tímto způsobem vyjadřují úctu člověku, který dnes v noci zachránil život ženě a jejímu dítěti.
Markéta se konečně obrátila k tchyni.
— Nikdy jsem se za svou práci nestyděla. A i kdybych opravdu byla uklízečka, nebylo by za co se stydět. Je to těžká a poctivá práce. Ale už mě unavuje, že z tohoto povolání děláte urážku.
Ludmila otevřela ústa, ale žádná slova nepřišla.
— Nemusím vám dokazovat svou hodnotu diplomy, funkcí ani poděkováním pacientů, — pokračovala Markéta. — Přesto jste dnes přišla přímo na mé pracoviště, abyste mě před ostatními znovu ponížila.
Petr náhle vykročil dopředu.
— Mami, dost.
Tchyně se na něj prudce otočila.
— Ty jsi teď taky proti mně?
— Jsem proti tomu, že svou ženu dvanáct let ponižuješ.
Markéta se na manžela zadívala.
Poprvé za celá ta léta to vyslovil nahlas.
A poprvé Ludmila neměla na své straně ani jeho.
Ludmila zjistila, koho celé roky považovala za nulu
Po nepříjemném rozhovoru se příbuzní rozešli.
Ivana po celou cestu téměř nepromluvila.
Poprvé se vážně zamyslela nad tím, kolikrát se Markétě sama smála, přestože dobře věděla, že pracuje jako lékařka.
Nakonec se zeptala:
— Mami, proč jsi všem vlastně tvrdila, že je Markéta uklízečka?
— Protože se tak sama chovala.
Ivana se k ní otočila.
— Jak se tak chovala?
— Vždycky byla tichá. Nikdy se nechlubila. Nevykládala, jak je důležitá.
— Musí se člověk pořád chválit, aby si ho ostatní vážili?
Ludmila mlčela.
Večer si sama otevřela internet.
Našla oficiální stránky perinatologického centra.
Hned na úvodní stránce uviděla fotografii své snachy.
Pod ní stálo:
„Markéta Nováková — primářka krajského perinatologického centra, lékařka s nejvyšším kvalifikačním stupněm.“
Ludmila četla dál.
V jednom článku se psalo, že Markéta zavedla program lékařské péče pro těhotné ženy z odlehlých oblastí.
Jiný text popisoval, jak prosadila rozsáhlou rekonstrukci pokojů.
Další zpráva uváděla, že právě z její iniciativy vznikla nepřetržitá psychologická podpora pro mladé matky.
Našla také článek o ocenění, které Markéta obdržela po náročné operaci, při níž se podařilo zachránit rodičku.
Ludmila dlouho seděla před monitorem.
Obraz světa, kterému věřila, se jí pomalu rozpadal.
Celé roky považovala Markétu za nenápadnou a chudou příbuznou, která je zcela závislá na Petrovi.
Ve skutečnosti její snacha vydělávala tolik, že dokázala pomáhat celé rodině.
Byla to Markéta, kdo platil část tchýniny léčby.
Ona také kdysi pomohla Ivaně našetřit na první splátku bytu.
Dokonce i oblíbená chata Ludmily byla zčásti zaplacena penězi, které Markéta předala manželovi.
Tchyně o ničem z toho neměla tušení.
Následující den zavolala Petrovi.
— Řekni mi pravdu. Pomohla Markéta koupit chatu?
— Ano.