— Martine, vztahy neničí člověk, který si chrání vlastní věci. Ničí je ten, kdo přijede do cizího domu s prázdnými krabicemi a bez dovolení vleze do cizího sklepa. Všechno vraťte. Hned.
Paní Ludmila pochopila, že jí situace přestává podléhat, a podrážděně udeřila dlaní do stolu. Otevřená marmeláda se jen zázrakem nepřevrhla.
— Já jsem matka tvého manžela! — prohlásila slavnostně, jako by pronášela řeč před sálem lidí. — Mám plné právo vzít pár sklenic pro svého bratra k narozeninám! A houby rostou v lese. Jsou to přírodní zdroje, patří všem, ne tobě osobně!
— Paní Ludmilo, — odpověděla jsem, vytáhla telefon a otevřela kalkulačku, — jakmile člověk houby legálně nasbírá, stávají se jeho majetkem. Zato vstoupit bez svolení do cizího sklepa a odnášet z něj cizí věci už může mít docela jiné právní následky.
— Kramářko! — tchyně si teatrálně přitiskla dlaň na hruď. — Ty celý život myslíš jenom na peníze! Nemáš v sobě ani trochu lidskosti, ani trochu štědrosti! Jen počítání a lakota!
— Moje štědrost končí přesně ve chvíli, kdy někdo bez dovolení začne odnášet moje věci, — odpověděla jsem bez pohnutí a dál mačkala tlačítka kalkulačky. — A vy se teď rozčilujete tak hlasitě, jako kdyby vás někdo chytil před obchodem s nezaplaceným nákupem v tašce.
Na verandě zavládlo ticho. Bylo slyšet jen bzučení vosy, která kroužila nad otevřenou marmeládou.
— Takže teď si to spočítáme přesně, — řekla jsem a otevřela poznámky, kam jsem si pravidelně zapisovala množství hotových zásob. — Sedm sklenic hříbků. Deset sklenic leča. Patnáct sklenic nakládaných okurek. Několik sklenic rozmixovaného ovoce. K tomu cena zeleniny, cukru, koření, víček, sklenic, vody a elektřiny. A připočítáme i můj čas podle běžné hodinové sazby za pomoc v domácnosti. Výsledek je…
Řekla jsem celkovou částku nahlas. Martin překvapeně hvízdl a podíval se na bednu vedle sebe.
— Buď všechno zaplatíte, nebo to okamžitě vrátíte, — řekl tvrdě Petr, přistoupil k matce a vzal jí klíče od chalupy. — A odteď sem bez nás nikdo jezdit nebude.
V té chvíli zazvonil telefon paní Ludmily, který ležel na stole. Na displeji svítilo jméno „Bratr Bohumil“. Tchyně roztřesenými prsty zapnula hlasitý odposlech a žalostně spustila:
— Bohoušku… hříbky k narozeninám nebudou. Klára nám těch pár sklenic nedopřála a ještě všechny vyhnala z chalupy…
Z druhého konce se ozvalo těžké povzdechnutí. Bohumil byl přímočarý člověk a za dlouhá léta svou sestru poznal až příliš dobře.
— Ludmilo, tys zase jela k dětem bez dovolení a ještě sis s sebou přivezla celé příbuzenstvo? — zeptal se tak hlasitě, až reproduktor zapraskal. — Jasně jsem ti říkal, že cizí věci na svém stole nechci! Okamžitě se Kláře omluv a vraťte všechno, co jste stačili odnést. Ty už vážně nemáš ani kousek studu?
Hovor vzápětí skončil. Paní Ludmila seděla bez hnutí, rudá až po uši, a zírala na zhasnutý displej.
Vrátit všechny sklenice zabralo asi patnáct minut. Martin s Janou mlčky nosili krabice zpátky do sklepa. Ivana pevně semkla rty, sedla do auta a odjela jako první, aniž by se rozloučila. Když se poslední sklenice vrátila na svou polici, došla jsem znovu na verandu.
— Za otevřenou marmeládu, sýr a salám, které jste vytáhli z naší lednice, mi dlužíte dvanáct set korun, paní Ludmilo, — řekla jsem zdvořile a natáhla ruku. — Klidně mi to můžete poslat převodem.
Tchyně neřekla ani slovo. Vytáhla peněženku, vyndala dvě pomačkané bankovky, prudce je položila na stůl a se vztyčenou hlavou zamířila k Martinovu autu.
S Petrem jsme na zahradě zůstali sami. Manžel mě objal kolem ramen a zadíval se za autem, které pomalu vyjíždělo z brány.
— Víš, — usmál se, — ty okurky ve skleníku nakonec opravdu vůbec nezalili.
— To nevadí, — odpověděla jsem, smetla z ubrusu drobky chleba a schovala peníze do kapsy. — Zaliju je sama. Hlavně že odteď bude na naší chalupě o pár nezvaných návštěvníků méně.