Jedno jídlo za druhým mizelo ze slavnostního stolu a objevovalo se na kuchyňské lince.
V tichu bylo slyšet dokonce jednotvárné hučení lednice.
Jako první pochopila, co se děje, Růžena.
„Věro, ty ses snad ve stáří úplně pomátla?“ vykřikla téměř ječivě a v mžiku zapomněla na svůj dřívější povýšený tón. „Co je to za divadlo? Sedíme přece u slavnostního stolu!“
Věra se na ni klidně podívala.
„Před chvílí jste sama řekla, že je stůl chudinský. Proč bych měla vážené hosty krmit odpadky a cpát do vás cholesterol? Treska vám připomíná kočičí žrádlo, salát je podle vás utopený v majonéze a ubrousky jsou levné. Tak se netrapte. Nikdo vás nenutí tady jíst.“
Její tichý hlas zapůsobil mnohem silněji než křik.
Růžena na několik vteřin ztratila řeč.
David však vyskočil z pohovky.
Obličej mu zrudl.
„Mami, toho cirkusu nech! Je mi za tebe před tchánem a tchyní trapně! Vrať jídlo na stůl. Všichni máme hlad! Chováš se jako hysterka!“
Věra se na syna zadívala, jako by ho viděla poprvé z odstupu.
Před ní stál dospělý muž se širokými rameny v pečlivě vyžehlené košili, kterou mu kdysi také koupila matka. Upravený, dobře živený a sebejistý. A přitom naprosto neschopný projevit jediný záblesk úcty k ženě, která mu po desetiletí ochotně dávala i to poslední.
„Stydět ses měl za něco úplně jiného, synku,“ řekla Věra stejně klidně. „Za to, že sedíš v mém bytě a posloucháš, jak tvoji matku ponižují kvůli jídlu, které dva dny připravovala a platila z vlastních peněz. Jestli tě můj stůl před příbuznými tak zahanbuje, vezmi manželku, tchána i tchyni a odveď je do dobré restaurace. Přesně tam, kam chtěla Růžena jít. Dostanete rukolu, královské krevety a látkové, vyžehlené a naškrobené ubrousky.“
Alena prudce sevřela ruce.
„To nás vyhazuješ? Zrovna na naše výročí? Přišli jsme k tobě s otevřeným srdcem! Chtěli jsme si přece sednout jako rodina!“
Věra přešla ke vchodovým dveřím a dokořán je otevřela.
„Přišli jste se zdarma najíst a zároveň mi znovu vysvětlit, jaká jsem špatná hospodyně. Posledních pět let je to pořád podle stejného scénáře. Dnes to skončilo. Žádná oslava už nebude. Obujte se.“
Růžena se prudce zvedla.
Těžce oddechovala rozhořčením a pestrý hedvábný šátek se jí sesunul na stranu.
V předsíni si nervózně natahovala semišové boty.
„Ať moje noha do tohohle bytu už nikdy nevkročí!“ procedila. „Drzá ženská! Přišli jsme k ní slušně a ona nám teď vyčítá nějaké maso! Žádná výchova, žádná slušnost. Vždycky jsi byla venkovanka a venkovankou jsi zůstala! Pojď, Vašku. Opravdu tu nemáme co dělat!“
Václav se na Věru provinile podíval a tiše si povzdechl. Hádat se s manželkou si netroufl, a tak ji beze slova následoval.
Alena s okázale hlasitým cvaknutím zavřela kabelku a vyšla na chodbu, aniž se směrem k tchyni otočila.
Jako poslední zůstal u dveří David.
Díval se na matku s otevřeným vztekem.
„Tak si teď zůstaň sama se svými hrnci,“ řekl skrz zuby. „Pak sama zavoláš a budeš se omlouvat. Já ti ale telefon nevezmu. Zkazila jsi mi před lidmi celý večer. Tohle ti nezapomenu.“
Věra odpověděla naprosto klidně:
„Až vyjdeš, zavři dveře.“
Když syn překročil práh, zavřela za ním a otočila klíčem.
V tiché předsíni zaznělo suché cvaknutí zámku nečekaně hlasitě.
Věra se opřela zády o dveře a na chvíli zavřela oči.
Byla přesvědčená, že se jí začnou třást ruce, že se rozpláče nebo že se vrátí známý pocit viny, který ji po každém rodinném konfliktu tak dlouho trápil.
Nestalo se nic z toho.
Naopak se jí uvnitř dýchalo stále lehčeji.
Připadalo jí, jako by konečně shodila z ramen těžký pytel plný mokrého písku, který celé roky vláčela do nekonečného kopce.
Vrátila se do kuchyně.
Na sporáku pod poklicí stále stál litinový pekáč. Vzduch byl pořád prosycený teplou vůní pečeného masa, česneku a koření.
Věra otevřela kredenc a vytáhla svůj oblíbený porcelánový talíř s tenkým zlatým okrajem.
Toto nádobí si schovávala pro mimořádné příležitosti. Ani hostům ho téměř nikdy nedávala, protože se bála, že ho někdo náhodou rozbije.
Zdálo se, že právě dnes taková příležitost nastala.
Věra si odkrojila velký šťavnatý plátek krkovice.
Přidala dvě měkké brambory nasáklé masovou šťávou a všechno bohatě posypala čerstvým koprem, který jí rostl přímo na parapetu.
Z lednice vyndala pevnou křupavou nakládanou okurku.
Potom nalila do malé průhledné skleničky domácí brusinkový likér, který nechala louhovat od minulého podzimu, a posadila se k oknu.
Měkké večerní slunce naplnilo čistou kuchyň zlatým světlem.
Za sklem tiše šuměly mladé březové listy a kdesi v hustých větvích se hlasitě překřikovaly vrabci.
Večeře byla vynikající.
Maso bylo měkké a téměř se rozpadalo na jazyku.
Brambory se pod vidličkou drolily a ostrý ovocný likér příjemně zahříval hrdlo.
Věra nikam nespěchala.
Jedla pomalu, vychutnávala si každé sousto i nečekané ticho v bytě.
Po jídle si uvařila silný čaj a s chutí snědla velký kus ještě teplého koláče s jarní cibulkou a vejcem.
Zbylé maso, brambory a taštičky pečlivě rozdělila do krabiček.
Zítra všechno vezme do laboratoře a nabídne kolegům.