Ti její domácí pečivo vždycky upřímně chválili. Určitě se znovu začnou vyptávat na recept a budou chtít vědět, jak docílí tak jemného těsta.
Uplynuly tři dny.
V úterý během polední přestávky zazvonil Věře telefon.
Na displeji se objevilo synovo jméno.
David.
Žena po telefonu nesáhla okamžitě.
Klidně dopila doušek čaje, položila šálek na stůl a hovor přijala až přibližně po pátém zazvonění.
„Ahoj, mami,“ ozval se David.
Jeho hlas zněl napjatě.
Byla v něm slyšet rozpačitost i známá lehká podrážděnost, jako by mu matka už předem něco dlužila.
„Mluvili jsme s Alenou… No, o víkendu musíme jet na chalupu. Brambory už je třeba zasadit, jinak to nestihneme. Ty pojedeš s námi svým autem, viď? A ještě… To maso jsi už všechno snědla, nebo něco zbylo? Mohli bychom se večer zastavit a vzít si ho.“
Věra se zadívala z okna laboratoře.
Na sluncem vyhřátém asfaltu před poliklinikou poskakovaly malé sýkorky.
Na tváři se jí objevil sotva znatelný úsměv.
„Brambory si teď zasaďte sami, synku. Pozemek můžete celý využívat. Svůj podíl nechám přepsat, aby později nevzniklo žádné nedorozumění. A maso? Včera jsem jím pohostila kolegy. Jsou to obyčejní lidé, nejsou vybíraví. Kočičí žrádlo ani chudinský stůl jim nevadí. Vy si raději objednejte pořádný rozvoz z restaurace. Vždyť jste si už zvykli na moderní a bohaté menu.“
Věra hovor ukončila, položila telefon displejem dolů a znovu otevřela laboratorní zápisník.
Po mnoha letech ji poprvé nebolela hlava.
A před ní byl volný víkend.
Poprvé po velmi dlouhé době na něj neměl nikdo kromě samotné Věry žádné plány.