Když bylo potřeba na tři týdny vzít vnuka na chalupu, protože druhá babička s dědečkem odjeli k moři, znovu pomohla Věra. Starala se o chlapce, pečovala o záhony, každý den vařila domácí jídlo a připravovala čerstvé kompoty.
Poděkování však slýchala jen zřídka.
Po návratu z chalupy Růžena poznamenala, že je vnuk nějaký bledý. Jahodová marmeláda od Věry byla podle ní příliš řídká. A v bytě prý jednou cítila nepříjemný zápach starých knih.
Přesto se Věra ještě jednou pokusila změnit téma na něco klidnějšího.
„Dám ti rybu, Růženko,“ nabídla a natáhla se pro širokou servírovací lopatku. „Je to čerstvá treska. Dlouho jsem ji dusila s mrkví a cibulí. Je krásně jemná.“
Růžena rozhodila rukama.
„Treska?“
Hlasitě se rozesmála, jako by slyšela mimořádně povedený vtip, a otočila se k dceři.
„Ali, to musíš slyšet! K výročí nám naservírovali tresku! Proboha, tím se krmí akorát kočky na dvoře u domu. Tuhle rybu jsme kdysi jedli tak často, že se mi při té vzpomínce dělá špatně. Představte si to — pozvat lidi na oslavu a dát jim na stůl mraženou tresku!“
Václav, který do té chvíle mlčel, se opatrně natáhl po jedné taštičce.
„Je to normální ryba, Růžo. Nemusíš být taková.“
Růžena se k němu okamžitě prudce otočila.
„Ty raději mlč. Zase se nám tu objevil odborník. Tobě jde jen o to nacpat si žaludek, co jíš, je ti úplně jedno.“
Potom znovu obrátila pozornost k Věře.
„Neurážej se, Věro. Já jsem prostě přímý člověk. Nemám ve zvyku lhát ani se někomu podbízet. Ale tohle rozhodně není sváteční stůl. To je výsměch hostům.“
V pokoji se rozhostilo tíživé ticho.
Za oknem zašustilo projíždějící auto. Hodiny s kukačkou na stěně odměřovaly sekundu za sekundou.
David konečně vzhlédl od telefonu a neklidně se zavrtěl na pohovce. Matky se však nezastal.
Místo toho otráveně řekl:
„Mami, upřímně, dneska se dalo prostě objednat hotové jídlo. Všude mají slavnostní menu. Proč ses dva dny trápila u sporáku, když pak ještě musíš poslouchat tohle? My jsme chtěli něco modernějšího.“
Věra pomalu otočila hlavu a podívala se synovi přímo do očí.
„Za rozvoz se platí, Davide,“ odpověděla klidně, téměř bez výrazu. „V úterý jsi tady sám seděl a vykládal mi, že po splátce úvěru nemáš skoro ani na benzín. Všechno, co teď vidíte na stole, jsem koupila ze svého platu v laboratoři a z důchodu. Do posledního haléře.“
Růžena hlasitě povzdechla, obrátila oči v sloup a okázale odložila vidličku.
„Tak a je to tady. Teď až do konce večera budeme poslouchat, kolik stála každá okurka a kolik haléřů padlo na salát. Přišli jsme přece k vlastnímu člověku, a místo toho nám tu někdo dělá účetní uzávěrku kvůli jídlu. Kdybych předem věděla, jak chudinský stůl tu bude, šli bychom s Vaškem rovnou do restaurace. Aspoň bychom se pořádně najedli. Teď se tím vším musíme dusit jen ze slušnosti!“
Věra si pomalu položila dlaně do klína.
A najednou v ní zavládlo naprosté ticho.
Zmizela tíha v hlavě. Rozplynul se známý pocit křivdy, který jí ještě před chvílí svíral hrdlo a pálil v očích.
Místo něj přišel zvláštní, rovný klid. Chladný, ale osvobozující.
Věra vstala.
Bez spěchu a jediného prudkého pohybu odešla do kuchyně, navlékla si silné chňapky se zářivými slunečnicemi a otevřela troubu.
Okamžitě ji ovanula vlna horké páry.
Celým bytem se rozšířila výrazná vůně česneku, pečených jablek, bobkového listu, koření a masa.
Vzadu v troubě stál velký těžký litinový pekáč.
Věra v něm upekla téměř tříkilovou vepřovou krkovici vcelku. Maso pokrývala lesklá medovo-hořčičná krusta a po stranách ležely dozlatova opečené brambory a lesní houby, které nasbírala už minulý podzim.
Opatrně uchopila rozpálený pekáč, přinesla ho do obývacího pokoje a postavila doprostřed stolu na silnou dřevěnou podložku.
Kůrka na mase tiše zapraskala.
Vůně byla tak lákavá, že Růžena mimoděk polkla a téměř okamžitě sáhla po vidličce.
Také Václav ožil a se zjevným zájmem se zadíval na pekáč.
Růženina nálada se změnila během jediné vteřiny.
„No vidíš, a já už si myslela, že máš jen nějaké rybí menu,“ poznamenala mnohem měkčeji a vyhlédla si nejrůžovější kousek. „Když chceš, tak umíš. Tak už to rychle nakrájej, dokud je to horké. A mně dej bramboru — tu na kraji.“
Věra však nůž nevzala.
Několik vteřin mlčky pozorovala hosty, kteří se už připravovali na hlavní chod.
Potom znovu sevřela chňapkami horké litinové rukojeti, zvedla pekáč ze stolu a odnesla ho zpátky do kuchyně.
David se na pohovce prudce narovnal.
„Mami, kam to maso neseš? Dej ho zpátky! Vždyť nádherně voní!“
Věra mu neodpověděla.
V kuchyni pekáč opatrně položila na silné dřevěné prkénko a přikryla ho těžkou poklicí, aby maso nevychladlo. Pak se pomalu vrátila do obýváku.
Z její tváře se nedalo vyčíst, že se právě stalo něco neobvyklého. Vypadala stejně klidně, jako kdyby utírala prach nebo skládala umyté nádobí.
Došla ke stolu a vzala velký talíř s taštičkami.
Odnesla ho do kuchyně.
Potom přišly na řadu lilkové rolky.
Po nich talíř domácí pečené šunky.
Nakonec vzala i křišťálovou mísu na sledě, kterou hosté před několika minutami tak pečlivě kritizovali.