— Jak dlouho se vůbec dokážeš hýbat bez přestávky? A když už se tak vychvaluješ, rovnou mi řekni, jaké nabízíš záruky.
— Jaké záruky?
— No, vždyť se mi tu právě prodáváš jako prvotřídní zboží. Tak se jen ptám na parametry.
— Ženy jsou ze mě úplně vedle.
— Opravdu všechny?
— Skoro všechny.
— A ani jedna ti ještě nenapsala recenzi?
Jmenuji se Jana, je mi šestačtyřicet a ještě donedávna jsem si docela upřímně myslela, že muži po padesátce bývají klidnější, rozumnější a alespoň trochu realističtější v tom, jak hodnotí sami sebe. Ukázalo se však, že věk automaticky nepřináší moudrost. Některým mužům jen poskytne víc let na to, aby mohli ostatním vysvětlovat, jak výjimeční vlastně jsou.
S Petrem jsme se seznámili přes seznamku. Bylo mu dvaapadesát. Na fotografiích působil jako seriózní, solidní chlap, který má život pevně v rukou. Na jedné fotce stál vedle auta, na další se nechal vyfotit u grilu a na třetí pózoval u velkého terénního vozu. Později mimochodem vyšlo najevo, že ten vůz nebyl jeho, ale sousedův. Zkrátka klasická galerie muže, který se velmi snaží vypadat úspěšněji, než jak vypadá jeho skutečná finanční situace.
Psali jsme si asi deset dní. Nebylo to nijak dlouho, ale jedna věc mě zaujala téměř okamžitě. Petr velice rád mluvil o sobě. Vlastně „rád“ je příliš mírné slovo. On byl vlastní osobou doslova fascinovaný.
Kdyby někdo někdy uspořádal mistrovství světa ve vyprávění o vlastní velikosti, Petr by se nespokojil s vítězstvím. Ještě by sám sobě slavnostně předal pohár, medaili, diplom a pravděpodobně pronesl děkovnou řeč.
Zpočátku jsem to brala s nadhledem. Každý máme nějakou slabost a jeho slabostí byl očividně on sám. Říkala jsem si, že dokud sebeláska nepřekročí hranice zdravého rozumu, nemusí to být žádná tragédie.
Netušila jsem, jak moc se pletu.
Na první osobní schůzce jsme se domluvili v malé kavárně s pekárnou kousek od centra. Bylo to příjemné místo. Dobrá káva, slušné zákusky, klidná atmosféra. Lidé tam chodili posedět, popovídat si a strávit hezkou chvíli, ne dokazovat společenské postavení velikostí účtu.
Přišla jsem přesně. Jsem totiž dospělý člověk a pokud se s někým domluvím na šestou, jsem tam v šest.
Ne v šest hodin a dvacet čtyři minut.
Petr se objevil právě v 18:24. Na čas jsem se podívala schválně a zapamatovala si ho, protože během těch čtyřiadvaceti minut jsem si stihla objednat kávu, sníst zákusek a několikrát dojít k závěru, že buď zabloudil, nebo si schůzku rozmyslel.
Nic z toho.
Prostě přišel pozdě.
A nevypadal ani trochu provinile.
Došel k mému stolku a naprosto klidným hlasem řekl:
— Ahoj.
Podívala jsem se na hodinky. Potom na něj. A pak znovu na hodinky.
Všiml si toho.
— Zácpa.
Samozřejmě. Dopravní zácpa. Ve městě, kde mu cesta z domova do té kavárny běžně zabrala asi sedm minut.
Neměla jsem náladu rozjíždět hádku hned během první minuty, takže jsem poznámku spolkla. Petr se otočil, došel k pultu a objednal si kávu. Jen pro sebe. Zaplatil si ji zvlášť, rychle a s takovou samozřejmostí, až jsem měla pocit, že si ten pohyb musel doma několikrát nacvičit před zrcadlem.
A právě tehdy mě poprvé napadlo, že jeho pozdní příchod možná nebyl tak úplně náhodný.
Kdyby totiž dorazil včas, stáli bychom u pultu společně. Objednávali bychom ve stejnou chvíli a možná by vznikla situace, kdy by bylo třeba vyřešit placení.
Takhle už jsem měla vlastní kávu i dezert dávno zaplacené.
Pohodlné. Praktické. Úsporné.
Strategie hodná ministerstva financí.
Skutečné představení ale začalo teprve potom. Petr se rozhodl, že mě musí detailně seznámit se všemi svými životními úspěchy.
Čekala jsem třeba vyprávění o podnikání, zajímavých projektech nebo cestování.
Byla jsem naivní.
Prvním významným bodem jeho osobního seznamu úspěchů byl byt.
— Mám vlastní byt.
— To je fajn.
— Fakt vlastní.
— Výborně.
— Zdědil jsem ho po babičce.
Na chvíli jsem nevěděla, jak na to reagovat. Většinou se lidé chlubí něčím, čeho dosáhli vlastními silami, ale rozhodla jsem se být velkorysá. Byt je byt. Dobře.
Vzápětí přišla na řadu jeho chlouba číslo dvě.
Auto.
— Mám spolehlivé auto.
— To se hodí.
— Jezdí už patnáct let.
Měla jsem na jazyku otázku, zda už si náhodou nezačalo vyřizovat starobní důchod, ale zachovala jsem se slušně a nechala si ji pro sebe.
Pak jsme se dostali k výdělku.
Tentokrát se Petr viditelně narovnal. Ramena dozadu, brada mírně vzhůru. Z výrazu v jeho tváři bylo jasné, že přichází vrchol prezentace.
— Vydělávám docela dobře.
Připravila jsem se na částku, která by alespoň trochu odpovídala jeho slavnostnímu tónu.
— Padesát osm tisíc.
Pronesl to tak hrdě, jako by mi právě sdělil, že si koupil soukromý ostrov někde uprostřed oceánu.
Opatrně jsem přikývla.
Opravdu velmi opatrně.
Nechtěla jsem jedním špatným pohybem poškodit tak pečlivě budované sebevědomí.
Po zděděném bytě a patnáctiletém autě jsem si myslela, že sbírka ohromujících úspěchů už bude vyčerpána.
Nebyla.
Petr se teprve zahříval.
Rozhovor se postupně přesunul k tématu jeho neuvěřitelné obliby u žen.
Podle jeho slov ho ženy milovaly.