Pavel zmlkl.
Pak odvrátil pohled.
— No… člověk nikdy neví, co se může stát.
— Pavle, dost. Řekni mi to normálně. Co se stalo?
Několik vteřin otáčel lžičkou mezi prsty.
Nakonec přiznal:
— Vzal jsem si ještě jednu půjčku.
Petra mlčela.
— Není zase tak velká, — dodal rychle. — Byla pro mámu. Potřebovala zaplatit léčbu zad a potom lázně. Požádala mě a já jí nedokázal odmítnout. Když jsme řešili, čím půjčku zajistit… řekl jsem, že máme ten dům.
Petra se pomalu posadila.
Ne proto, že by chtěla.
Prostě ji přestaly poslouchat nohy.
— Nabídl jsi jako zástavu dům po mojí babičce?
— Vždyť by nepřipadl cizím lidem! Mámě! Je to moje matka.
Petra se na něj několik vteřin dívala.
— A já jsem kdo?
Pavel neodpověděl.
— Ptám se, kdo pro tebe jsem, Pavle. Manželka? Rodina? Nebo člověk, kterému se dá potají vzít majetek, kdykoli bude tvoje matka něco potřebovat?
— Petro, proč to tak hrotíš? Jsme manželé. Všechno máme společné.
— Aha, — krátce se zasmála. — Takže „společné“ je to vždycky, když si ty s mámou potřebujete něco vzít ode mě. Ale když tvoje matka sedm let zasahuje do každého mého kroku, říkáš jen: „Ona už je taková, vydrž to.“
Petra vstala od stolu.
Už neměla sílu pokračovat.
V ložnici si sedla na postel a dlouho hleděla před sebe. Snažila se pochopit, jak mohla dovolit, aby všechno zašlo tak daleko.
Byt tety Hany ji přivítal vůní teplého mléka a čerstvých palačinek.
Byl to ten samý malý byt v přízemí starého domu, kam Petra chodila po škole už jako dítě.
Tady bylo všechno známé.
Jednoduché.
Bez skrytých významů a bez nutnosti hádat, jaká výčitka se skrývá za další zdvořilou větou.
— Sedni si, — Hana před ni postavila talíř s palačinkami. — A povídej.
Petra jí vyprávěla všechno.
Nejen o dnešku.
O celých sedmi letech.
O tom, jak se kdysi do Pavla bezhlavě zamilovala a byla přesvědčená, že našla muže, s nímž zestárne.
O tom, jak jim Ivana hned po svatbě začala „pomáhat“.
Zpočátku jí ta pomoc připadala dokonce příjemná.
Pak však tchyně začala chodit bez ohlášení.
Otevírala skříně a přeskládávala Petřiny věci, protože „tak to bude mnohem praktičtější“.
V kuchyni měnila místo sklenicím i hrncům.
Vysvětlovala jí, jak se správně vaří guláš a polévka, protože „Pavel je zvyklý na maminčino jídlo“.
Když se narodila Eliška, bylo všechno ještě horší.
Ivana okamžitě prohlásila, že vnučku je třeba vychovávat podle jejích pravidel, jinak „ta nezkušená matka všechno pokazí“.
A Pavel?
Pavel mlčel.
Vždycky.
Za celých sedm let jí ani jednou pořádně neřekl: „Mami, dost.“
Místo toho Petra stále poslouchala totéž:
„Je přece starší.“
„Nemyslí to zle.“
„Chce jen to nejlepší.“
„Ještě chvíli to vydrž.“
„To je pro tebe tak těžké?“
A po nocích se Petra někdy otočila ke zdi a plakala tak tiše, aby ji manžel neslyšel.
Dům se stal poslední kapkou.
Když Petra domluvila, Hana chvíli mlčela.
Potom vstala, došla ke starému příborníku a vytáhla odřenou složku z hnědé koženky.
— Petruško, babička Božena mi krátce před smrtí něco předala. Řekla, ať to schovám, dokud to nebude potřeba.
Petra se zamračila.
— Co v ní je?
— Podívej se sama.
Hana složku otevřela.
Uvnitř byly kopie dokumentů týkajících se domu.
Nahoře ležel samostatný silnější list s notářským razítkem.
— Tvoje babička nebyla zdaleka tak naivní, jak někdy působila, — řekla Hana a posadila se naproti ní. — Pavla prokoukla už v době, kdy jste se vzali. Pamatuju si, jak mi po svatbě řekla: „Hano, ten chlapec může být dobrý, ale jeho matka bude vždycky před jeho ženou.“ Proto dům nechala převést zvláštním způsobem.
Petra se začetla.
S každým dalším řádkem se jí oči rozšiřovaly.
Podle dokumentu byl dům převeden na Petru za zvláštní podmínky.
Kdyby se ho pokusila prodat, převést na jinou osobu nebo použít jako zástavu, přešla by vlastnická práva na určitou dobu na Hanu.
Jakmile by nebezpečí pominulo, mohla Hana majetek Petře vrátit.
— Takže… — Petra zvedla hlavu.
— Babička počítala s možností, že se tě někdo pokusí přinutit, abys dům odevzdala, — vysvětlila Hana klidně. — V takovém případě dočasně připadne mně. Až se všechno uklidní, převedu ho zpátky na tebe.
Petra už se nedokázala ovládnout.
Položila hlavu tetě na rameno a rozplakala se.
Poprvé za posledních čtyřiadvacet hodin to však byly slzy úlevy.
I čtyři roky po své smrti ji babička stále chránila.
— Děkuju ti, babičko, — zašeptala Petra.
Ráno se vrátila domů.
Tentokrát necítila strach.
Jen podivný klid.
Kopie dokumentů měla v kabelce.
Originály nechala u Hany — daleko od Pavla a především od Ivany.
Pavel jí otevřel neoholený a pomačkaný.
Zřejmě téměř nespal.
— Petro, konečně. Máma se včera strašně trápila. Říká, že se jí zvedl tlak. Nemohli bychom k ní zajet a normálně si promluvit?
— Je tvoje matka doma?
— Ano.
— Výborně. My si zatím promluvíme tady.
Sedli si v kuchyni.
Petra vytáhla složku a položila ji před manžela.
— Co to je?
— Přečti si to.
Pavel otevřel první dokument.
Četl dlouho. Petra sledovala, jak se mu postupně mění výraz.
Nejdřív nechápal.
Potom byl překvapený.
Následovala obava.
A za několik minut téměř panika.