— Takže ten dům nejde napsat na mámu?
— Pokusit se o to můžeš. Jenže potom vlastnické právo přejde na Hanu. A dům jako zástava ti nebude k ničemu. Zůstaneš se svou půjčkou, kterou sis vzal bez mého vědomí. A tvoje matka zůstane bez nemovitosti, kterou už si v duchu stihla připsat.
Pavel si pomalu přejel rukou po obličeji.
— Proč jsi mi o tom nikdy neřekla?
Petra se na něj podívala téměř překvapeně.
— Protože ses nikdy nezeptal. O to, jak je dům právně uspořádaný, ses nezajímal. Až do chvíle, kdy ses rozhodl ho použít.
Pavel sklopil oči.
— Ty s matkou jste o všem rozhodli za mě. Ona se rozhodla, že má na dům nárok. Ty sis řekl, že když jsme manželé, můžeš nakládat s mým dědictvím. Jenže ani jednoho z vás nenapadlo se mě zeptat.
Pavel dlouho mlčel.
Pak řekl tiše:
— Zachoval jsem se jako idiot.
— Ano, — přisvědčila Petra klidně.
Tentokrát se neurazil.
— Myslíš, že mi máma opravdu chtěla jen pomoct? Nebo…
— Myslím, že tvoje matka potřebuje mít pod kontrolou všechny kolem sebe. Tebe, mě i Elišku. Nejde jí jen o dům. Potřebuje vědět, že poslední slovo bude vždycky její. Dům se stal dalším prostředkem, jak to dokázat.
Pavel seděl bez hnutí.
Po chvíli se zeptal:
— Co bude teď?
Petra se zhluboka nadechla.
Tento rozhovor si v hlavě přehrávala téměř celou noc.
— Máš jednu šanci, Pavle. Jedinou. Neříkám to proto, abych tě vyděsila. Jsou to podmínky, za kterých jsem vůbec ochotná zkusit naše manželství zachránit.
Zvedl hlavu.
— Za prvé: sám pojedeš za matkou a řekneš jí, že můj dům nikdy nedostane. A do našeho bytu už nebude chodit bez pozvání. Klíče, které jsi jí kdysi dal, si dnes vezmeš zpátky.
— Petro, ale máma…
— Žádné ale.
Mluvila rovně.
Poprvé neměla potřebu své rozhodnutí obhajovat.
— Za druhé: půjčku, kterou sis kvůli ní vzal, splatíš sám. Ty peníze jsem si nevzala a nikdo se mě neptal. Nebudu ji tedy splácet ze svého příjmu.
— Jenže ta částka je vysoká…
— Věřím. Ale bylo to tvoje rozhodnutí.
Petra na chvíli zmlkla.
— A za třetí: půjdeme k manželskému poradci. Pořád chci zachránit rodinu. Nehodlám to však dělat za cenu vlastní důstojnosti. Jestli se znovu schováš za matku a necháš ji řídit náš život, rozvedeme se.
Pavel zbledl.
Poprvé viděla, že ji skutečně slyší.
Ne jako pohodlnou manželku.
Ne jako ženu, která si chvíli postěžuje a potom se uklidní.
Ale jako samostatného člověka, který dokáže říct ne.
— Dobře, — řekl nakonec. — Souhlasím.
— Neříkej to mně. Nejdřív si promluv s matkou.
Ještě ten večer Pavel odjel k Ivaně.
Co se v jejím bytě odehrálo, se Petra dozvěděla později.
A zdaleka ne od manžela.
Tchyně křičela tak hlasitě, že ji slyšeli sousedé.
Tvrdila, že ji vlastní syn zradil.
Že ho snacha úplně „očarovala“.
A že všem známým povypráví, jakou ženu si její Pavlík přivedl do rodiny.
Jenže tehdy se stalo něco, čeho Petra za sedm let nedokázala dosáhnout.
Pavel na matku poprvé zvýšil hlas.
A poprvé jí jasně řekl, že Petra je jeho manželka, ne služka ani nepřítel rodiny.
Když se Ivana znovu pokusila Petru urazit, Pavel prohlásil, že pokud to ještě jednou zopakuje, přestane k ní chodit.
Po tom rozhovoru mu matka dva týdny nezvedala telefon.
Potom zavolala sama.
Navrhla, aby se sešli a „zapomněli na tu hloupost“.
— Jen za jedné podmínky, mami, — odpověděl Pavel. — Budeš se k mojí ženě chovat slušně. Jinak nemá smysl, abychom se vídali.
Ivana dlouho mlčela.
Nakonec souhlasila.
O tři týdny později k ní poprvé přišli společně.
Tchyně byla téměř k nepoznání.
Nerozběhla se kontrolovat, jestli jsou správně postavené šálky.
Nenahlížela do hrnců.
Neokomentovala Eliščin obrázek na lednici, přestože by dříve určitě prohlásila, že dítě potřebuje pořádného učitele, protože „Petra ho sama nic nenaučí“.
Jen seděla u stolu.
Když Petra začala nalévat čaj, Ivana si náhle odkašlala.
— Petro… je mi to trochu nepříjemné.
Petra položila konvici.
— Kvůli čemu přesně, Ivano?
Nechtěla její větu dokončovat za ni.
Jestli se tchyně hodlala omluvit, musela to udělat sama.
Celá.
Ivana několik vteřin otáčela šálkem v rukou.
— Asi jsem se mýlila.
— V čem?
Tchyně se zamračila, jako by ji každé další slovo stálo obrovské úsilí.
— V tom, že jsem se pletla do věcí, do kterých mě nikdo nezval. Hlavně s tím domem. A vlastně… jsem se pletla příliš často.
— Dobře. Slyšela jsem vás.
— Odpustíš mi?
Petra se dívala na ženu, která sedm let pomalu měnila její manželství v nekonečný boj.
Překvapivě už necítila dřívější vztek.
Zůstal jen klid.
— Ne, Ivano. Zatím ne. Opravdové odpuštění nepřijde po jediné větě. Potřebuje čas. Ale jsem ochotná zkusit začít náš vztah znovu.
— A co ode mě chceš?
— Jen velmi málo. Do našeho bytu budete chodit pouze na pozvání. Nebudete mě probírat se sousedy ani s příbuznými. Elišku vychovávají její rodiče, ne babička místo nich. A žádné další urážky na mou adresu.
Ivana sklopila oči.
Dlouho mlčela.
— Dobře, — řekla nakonec.
Petra přikývla.
— Tak si dáme čaj, než úplně vystydne.
Uplynul rok.
Petra s Pavlem docházeli téměř půl roku k manželskému poradci.
Nebyla to snadná cesta.
Po některých sezeních se vraceli domů a hádali se až do ochraptění.