— Kláro, — začal Petr během večeře opatrně, ale v hlase už měl slyšitelnou výčitku, — z čeho jsi vlastně zaplatila všechny ty dárky pro svou mámu? Ty šaty, poukaz, fotoalbum… Jestli tomu dobře rozumím, šlo to z tvých peněz?
— Ano, — odpověděla Klára klidně. — Už nějakou dobu jsem si dávala stranou menší částky. Šaty jsem objednala před dvěma měsíci, poukaz do wellness jsem přes kamarádku sehnala se slevou a album jsem vyrobila sama. Koupila jsem jen základ a nechala vytisknout fotografie.
Pětapadesáté narozeniny Hany se rychle blížily. Rozhodla se, že kulaté jubileum oslaví v útulné restauraci pouze s lidmi, kteří pro ni opravdu něco znamenali: s dětmi, vnučkou, blízkými přáteli i několika známými, s nimiž se kvůli životním okolnostem dlouho neviděla, ale stále je nosila v srdci.
Pro Kláru byla maminka vždy výjimečným člověkem. Byla laskavá, rozumná a neobyčejně štědrá, přitom nikdy dceři nepřipomínala, co všechno pro ni udělala. Když se Klára dostala do potíží, maminka jí pomohla penězi, koupila potřebné věci nebo přinesla dárek jen proto, aby jí udělala radost. Nikdy za to nic neočekávala.
Když byla Klára malá, rodina často počítala každou korunu. Hana proto to, co nemohla dceři dát materiálně, nahrazovala pozorností, péčí a obyčejným lidským teplem. Když Klára dospěla a finanční situace se zlepšila, jako by se její maminka snažila dohnat všechno, co jí v dětství dopřát nemohla. Někdy zaplatila pobyt u moře, jindy pozvala Kláru na nákupy a občas svolala celou rodinu do oblíbené kavárny.
Klára velmi dobře věděla, odkud tahle mateřská štědrost pramení, a přijímala ji s opravdovou vděčností. Od chvíle, kdy sama vychovávala dcerku Elišku, ještě silněji chápala, kolik trpělivosti, síly a lásky do ní její maminka kdysi vložila.
Právě proto chtěla, aby byly její pětapadesátiny nezapomenutelné. Vybrala elegantní šaty přesně podle maminčina vkusu, pořídila poukaz na wellness procedury a vlastníma rukama sestavila rodinné album. Vložila do něj nejhezčí fotografie Hany, snímky z Klářina dětství i fotografie prvních Eliščiných krůčků. Přála si jediné — aby maminka cítila, jak moc je milovaná a důležitá.
Klára jednotlivé dárky pečlivě balila a ukládala je do velké krabice. Při tom se usmívala a stále jí hlavou běžela stejná myšlenka: „Maminka bude mít takovou radost…“
Jenže večer před oslavou se Petr choval podivně. Celou dobu byl zamračený, podrážděný a očividně v sobě něco dusil.
Nakonec to nevydržel.
— Kláro, z jakých peněz jsi vlastně nakoupila tohle všechno své mámě? Šaty, wellness, album… To bylo z tvého, že ano?
— Ano, — zopakovala bez podráždění. — Odkládala jsem si. Šaty jsem objednala už před dvěma měsíci, poukaz mi pomohla koupit levněji kamarádka a album jsem si udělala sama. Zaplatila jsem jen materiál a tisk fotek.
Petr pokrčil rameny.
— To je samozřejmě všechno moc hezké. Jenže když měla před dvěma lety narozeniny moje máma, nic podobného jsi pro ni nepřipravovala.
Klára si na tu oslavu dobře pamatovala. Tehdy Petrova maminka dostala poukaz do klenotnictví. A právě Petr tehdy trval na tom, že dárek pro Marii musí být opravdu drahý.
— Vždyť jsme jí dali poukaz za třicet tisíc korun, — připomněla mu Klára. — Všechny dárky, které teď dávám mamince, stály dohromady méně. Takže opravdu nechápu, o co ti jde.
— Když to vezmeš čistě podle částky, asi máš pravdu. Jenže mě štve něco jiného. Pro svou mámu se můžeš přetrhnout. Nakoupíš jí dárky, vymýšlíš album, všechno připravuješ… Ale když se kupovalo něco mojí mámě, ani tě nenapadlo nabídnout, že přidáš peníze. Proč nejsi stejně nadšená, když jde o moje rodiče?
Klára se na něj několik vteřin dívala.
— Možná proto, že jsou to tvoji rodiče. A navíc pracuju teprve rok a půl. Předtím jsem byla doma s Eliškou. Z čeho jsem podle tebe měla neustále přispívat na drahé dárky?
— A co jako? — odsekl Petr.
— Nic. Chceš své mamince kupovat drahé věci? Kupuj jí je. Nikdy jsem ti to nezakazovala. Já teď chtěla potěšit svou vlastní mámu. Tolikrát pomohla nejen mně, ale i nám jako rodině, a pomáhá pořád.
Petrova tvář ztuhla.
— Takže chceš říct, že moje matka pro nás nedělá vůbec nic?
Nebyla by pravda tvrdit, že Marie svou vnučku naprosto ignorovala. Občas se nečekaně objevila, vzala Elišku na hodinu nebo dvě ven a pak se zase na dlouhou dobu odmlčela. Finančně však Petrovi rodiče mladé rodině téměř nikdy nepomáhali.
— Říkám pouze to, že mám svou mámu ráda a chci jí dát hezké, osobní dárky. Nic víc. Prosím, ukončeme to. Jsem unavená a chci jít spát.
Klára zívla, vstala od stolu a odešla do ložnice.
Petr zůstal sedět v kuchyni a rozmrzele sledoval, jak mizí za dveřmi. Nedokázal se zbavit pocitu, že se děje něco strašně nespravedlivého vůči němu a jeho rodičům.
Přitom někde hluboko uvnitř moc dobře věděl, že řada rodinných výletů, větších nákupů i nečekaných výdajů byla možná jen díky Hanině pomoci. Přiznat to však nechtěl. Bylo jednodušší cítit se ukřivděně.
Ještě chvíli si něco podrážděně bručel pod nos, potom hlučně odstrčil židli a zamířil také do ložnice.