Měla měkký, příjemný, školený hlas. U takových žen zní i podlost jako rozumný návrh.
— Ne, — řekla jsem. — Když už jste sem tak jistě vešla, ještě chvíli si posedíte.
Petr ke mně udělal krok.
— Jani, nedělej scénu.
A tehdy se ve mně něco zacvaklo.
Právě v okamžiku, kdy mě požádal, abych nedělala scénu v mém vlastním domě.
— Nedělat scénu? — zopakovala jsem velmi tiše. — V mém bytě sedí cizí žena, sousedka si ji plete s mojí sestrou a ty mě prosíš, ať nedělám scénu?
Žena vzala kabelku.
— Já opravdu radši půjdu.
— Jak se jmenujete? — zeptala jsem se.
Zaváhala jen na vteřinu.
— Iveta.
— Samozřejmě, Iveta, — řekla jsem. — To k vám sedí.
Petr se zašklebil.
— Jano, přestaň.
— A co? Chtěl jsi to bez scény. Tak si pojďme v klidu promluvit. Kolikrát tady byla?
Mlčel.
Podívala jsem se na ni.
— Kolikrát?
Uhnula očima. A ten pohyb mi řekl víc než jakákoli slova. Takhle neuhýbají lidé, kteří sem jednou omylem přišli. Takhle se dívají stranou ti, kteří už si dovolili příliš mnoho a teď nevědí, jak znovu vypadat slušně.
— Nech toho, — řekl Petr.
— Čeho? Pravdy?
Přešla jsem ke dřezu, vzala včerejší ubrousek s otiskem rtěnky a hodila ho na stůl.
— To je vaše?
Iveta sevřela rty.
— Já nemám povinnost…
— Máte. Když pijete čaj v mojí kuchyni.
Otevřela jsem dveře do koupelny.
— A vaše vlasy jsem včera splachovala do umyvadla. Ručník taky věšíte nakřivo.
Petr prudce vydechl.
— Jano!
— Co „Jano“? Chceš říct, že to není pravda?
Stála proti mně — upravená, sebraná, krásná tou správnou opečovanou krásou, na kterou jsem už dávno neměla ani peníze, ani sílu, ani vnitřní povolení. Manikúra, tenký prsten, lehká drahá vůně. Dokonce i kabelku měla přesně takovou, jakou jsem si už dlouho chtěla koupit, ale pořád odkládala: „Až budou peníze navíc.“
A nejvíc bolelo, že se sousedka nespletla. Ona mi opravdu něco připomínala. Ne obličejem, ne doslova. Ale typem, postavou, způsobem, jak držela hlavu. Dokonce věkem byla přibližně jako já, jen jako vylepšená verze. Taková, jaká bych mohla být, kdybych spala osm hodin denně, nešetřila na sobě a nenosila roky jedny a tytéž džíny.
Z té podobnosti se mi málem zvedl žaludek.
— Ona je mi podobná, — řekla jsem a dívala se na manžela.
Trhl sebou.
— Jano, to teď není důležité.
— Je to hrozně důležité. Proto si paní Novotná myslela, že je to moje sestra. Hledal sis takovou schválně?
— Dost.
— Ne, dost nebylo. Odpověz. Hledal jsi druhou mě? Jen mladší? Hubenější? Pohodlnější?
Iveta zvedla bradu.
— Tohle už je ponižující.
Podívala jsem se na ni.
— Ponižující je, když cizí žena sedí v mojí kuchyni a poučuje mě o ponížení. Vlastně ne ponižující. Podlé.
Petr najednou tlumeně řekl:
— Ano, chodí sem už dlouho.
V první chvíli jsem nechápala, co jsem právě slyšela.
— Cože?
Přejel si dlaní po obličeji.
— Několik měsíců.
— Kolik přesně?
— Od ledna.
Byl červen.
Půl roku.
Půl roku chodila cizí žena do mého bytu.
Půl roku někdo jiný věděl, jak vrže parketa v předsíni, kde leží lžičky, který hořák nejrychleji uvaří vodu, ve kterém hrnku nechávám ráno nedopitou kávu.
Najednou jsem se rozesmála. Hlasitě, ošklivě, nervózně. Tak se smějí lidé, kterým už uvnitř nezbylo nic, čím by udrželi tvář pohromadě.
— Od ledna? Takže Silvestra jsme trávili spolu, v únoru jsi mi koupil multifunkční hrnec, v březnu jsme jeli za tvojí mámou, v dubnu se hádali, jestli natřeme balkon, a od ledna už jsi měl ji? A vodil jsi ji sem?
— Ne vždycky sem, — vyhrkl rychle.
Podívala jsem se na něj tak, že zmlkl.
— Bože, jak ušlechtilé.
Iveta sevřela pásek kabelky.
— Říkal, že už vám to dlouho nefunguje.
To byla druhá facka toho večera.
Ne proto, že bych od ní čekala svědomí. Ale proto, že přesně takhle to vždycky funguje. Pro milenku není manželka skoro nikdy člověk. Manželka je okolnost. Pozadí. Protahovaná formalita. Žena, se kterou „už je to dávno mrtvé“, jen z nějakého důvodu pořád vaří polévku a platí internet.
Podívala jsem se na Petra.
— Nám to už dlouho nefunguje?
Mlčel.
— Aha. Takže já jsem o tom jen nevěděla.
— Jano, je to složité.
— Ne. Právě že je to úplně jednoduché. Spal jsi se mnou i s ní. To je celá složitost.
Iveta se najednou narovnala, jako by se rozhodla zachovat si alespoň teď důstojnost.
— Nechci být součástí vašeho rozhovoru.
— Ale vy už jste, — řekla jsem. — A hodně dlouho. Dokonce si u dveří stavíte boty tak pěkně, skoro jako paní domu.
V tu chvíli Petr prudce zvýšil hlas:
— Stačilo! Obě.
Zmlkly jsme. Dokonce i kocour, který do té doby seděl ve dveřích kuchyně, zmizel do pokoje.
Petr těžce dýchal a díval se do stolu.
— Ano, mám vztah s Ivetou. Ano, už dlouho. Ano, byla tady. A co teď?
Nemohla jsem uvěřit, že to řekl právě takhle.
— A co teď?
— Co chceš? Skandál? Rozbíjet nádobí? Aby to poslouchali sousedi?
Dívala jsem se na něj a skoro fyzicky cítila, jak ve mně umírá něco posledního. Něco, co ho ještě spojovalo s člověkem, za kterého jsem kdysi šla.
— Co z toho? — zopakovala jsem. — Ty se mě vážně ptáš, co z toho, že jsem zjistila, že můj manžel půl roku vodí milenku do našeho bytu?
— Nechtěl jsem ti ublížit, — řekl.
Iveta tiše dodala: