— Opravdu.
Otočila jsem se k ní tak pomalu, že se sama lekla.
— Nepřipadá vám, že jste v téhle větě úplně navíc?
Zbledla, ale přece jen odpověděla:
— Já jen…
— Ne. Vy ne „jen“. Vy už půl roku ne „jen“. Jste cizí ženská v mém bytě. A když už mluvíme upřímně, nevyprávějte mi, že jste nechtěla nikomu ublížit. Lidé, kteří nechtějí ubližovat, nespí s cizími manžely.
Podívala se na Petra. Ne na mě. Na něj.
A v tu chvíli jsem pochopila definitivně.
Ona tu už nebyla náhodně. Ona už si zvykla ověřovat se u něj, čekat na jeho rozhodnutí. Brát jako samozřejmost, že nejdůležitější člověk v místnosti je on.
A já jsem se najednou stala přebytečnou ve vlastní kuchyni.
— Odejděte, — řekla jsem.
— Jano… — začal Petr.
— Ne. Teď mluvím já. Odejděte. Oba.
— Ten byt je taky můj.
— Zatím ano. Ale dnes odsud odejdete oba.
Zamračil se.
— Nepřeháněj.
Při té drzosti jsem se zase zasmála.
— Přeháním? Ty mi sem půl roku taháš milenku a přeháním já?
Iveta si konečně oblékla kabát.
— Petře, pojedu.
Trhl sebou, jako by ji chtěl zadržet, a mně se zatmělo před očima.
Chtěl zadržet ji. Ji. V mém bytě.
Šla do předsíně. Slyšela jsem, jak se obouvá. Klidně, tiše. Jako návštěva, která se jen nešikovně zdržela. Za okamžik dveře klaply.
Zůstali jsme sami.
A teprve tehdy to začalo být opravdu děsivé. Protože nenávidět cizí ženu je snadnější. Ona je vpád.
Vedle mě ale v kuchyni zůstal můj muž. Člověk, se kterým jsem prožila patnáct let. Který věděl, jak se bojím jezdit autem v noci, jak nesnáším syrovou cibuli, jak brečím u starých písniček, jak vypadám s horečkou.
Viděl mě po potratu, po smrti táty, po operaci, po půjčkách, po hádkách a bezesných nocích. A právě tenhle člověk půl roku vodil cizí ženu tam, kde stály moje pantofle.
Sedla jsem si a zakryla si obličej rukama.
— Jano…
— Neříkej mi tak.
— Nechtěl jsem, aby ses to dozvěděla takhle.
— A jak? Pohlednicí? Zprávou? Nebo jsi čekal, až mi jednou sama otevře dveře?
Zaťal čelist.
— Zašlo to moc daleko.
— A začalo to jak? Náhodou? Spadla na tebe cestou ze skladu?
— Nech toho.
— Ty mi nebudeš říkat, čeho mám nechat. Lehal sis se mnou do postele po ní?
Uhnul pohledem.
To stačilo.
Cítila jsem, jak se mi ke krku zvedá nevolnost.
— Vypadni.
— Uklidníme se a promluvíme si.
— Pozdě. Měl jsi mluvit před půl rokem. Vypadni!
Také vstal.
— Nemám teď kam jít.
Zírala jsem na něj a chvíli nedokázala najít slova.
— Nemáš ke komu? — zeptala jsem se. — Zvláštní. Já myslela, že zrovna ty máš kam.
Ušklíbl se.
— Nepřekrucuj to.
— Já překrucuju? Ty jsi za mými zády žil druhý život a teď mě prosíš, abych nepřekrucovala?
Těžce vydechl a s tupou únavou pronesl:
— Nechtěl jsem, aby to dopadlo takhle…
A v tu chvíli mi bylo naprosto jasné, proč ženy někdy házejí po mužích talíře. Ne proto, že jsou hysterky. Ale proto, že před nimi v určité chvíli stojí člověk, který všechno zničil, a mluví o sobě tak, jako by jen omylem špatně odbočil.
— Ne, — řekla jsem. — Ty jsi to přesně tak chtěl. Do citů se člověk zamotá. Ale ty sis to zařídil velmi pohodlně: manželka večer, milenka přes den. Jedna ti pere ponožky, druhá nechává korálovou rtěnku na ubrouscích. Velmi pohodlné.
Sedl si zpátky, jako bych ho uhodila.
— Říkáš hrozné věci.
— Hrozné věci jsi dělal ty.
Odešla jsem do ložnice a zavřela dveře. Třásla jsem se. Chtěla jsem rozbít zrcadlo, něco zničit, roztrhat všechny jeho košile. Místo toho jsem otevřela skříň — jen abych si vzala tašku — a na horní polici v rohu uviděla sáček z obchodu se spodním prádlem.
Nový. Čistý. Ne můj.
Vytáhla jsem ho. Uvnitř ležel krajkový komplet ve světle béžové barvě. Rozhodně ne moje velikost. Krásný, drahý. Rozhodně ne něco, co se kupuje manželce, se kterou „už to dávno nefunguje“.
Ruce mi zledovatěly.
Když jsem se vrátila do kuchyně, Petr seděl u stolu s výrazem, jako bych ho já přistihla při něčem nepříjemném.
Beze slova jsem před něj hodila sáček.
Zbledl.
— Co je to?
Neodpověděl.
— To je pro ni? — zeptala jsem se. — Převlékala se tady? V naší ložnici?
— Jano…
— Odpověz!
— Koupil jsem to už dávno. Nestihl jsem jí to dát.
— A schoval jsi to u nás ve skříni? Tam, kde mám svoje věci? Tam, kde spíme?
V hlavě mi něco prasklo. Popadla jsem ze stolu šedý hrnek a mrštila jím o zeď. Rozletěl se na střepy. Kocour v pokoji šíleně zařval. Petr vyskočil.
— Zbláznila ses?
— Ano, — řekla jsem. — Vypadá to, že konečně.
Pohnul se ke mně, jako by mi chtěl sáček vzít, ale ustoupila jsem.
— Ani se nepřibližuj.
— Uklidni se.
— Uklidňuj ji. Třeba se jí ten tvůj klidný tón líbí. Podle všeho si tu už zvykla na ledacos.
Sedl si zpátky a zadíval se do podlahy.
Vytáhla jsem telefon a zavolala Markétě, kamarádce.
— Markét, můžu k tobě přijet? — zeptala jsem se tak klidně, až mě to samu překvapilo.
Okamžitě pochopila, že se něco stalo.
— Jasně. Kde jsi?
— Doma. Zatím.
Ukončila jsem hovor a otočila se k Petrovi.
— Máš hodinu. Buď odejdeš sám, nebo zavolám tvému bratrovi a ten si tě vyzvedne i s věcmi. Je mi to jedno.
— Je to i můj domov.
— Byl.
— Takhle nic nevyřešíme.
— A co je tu k řešení? Chodila sem. Spal jsi s ní. Lhal jsi. Všechno už vyřešené je.