— Co tam tak dlouho děláš? — ozval se Petr za dveřmi.
— Nic, — odpověděla jsem a spláchla vlas do umyvadla.
U večeře jsem skoro nic nesnědla. Petr vyprávěl o novém dodavateli, který nedodržel termín, o šéfovi idiotovi, o řidiči, který zase popletl doklady. Přikyvovala jsem tam, kde se to čekalo, a myslela jen na jediné: jestli byla přes den v našem bytě žena, pak seděla tady. V téhle kuchyni.
Mohla se opírat loktem o tenhle stůl, dívat se z tohohle okna, možná se dokonce smát jeho historkám z práce, které jsem slyšela už tisíckrát.
A nejodpornější nebylo ani to. Nejhorší bylo, jak rychle si moje představivost začala domalovávat obraz. Její hrnek. Její vlasy. Její rtěnka. Její vůně. Její ruce na mojí lince. Její obličej v mém zrcadle.
V noci jsem skoro nezamhouřila oči.
Petr ležel vedle mě a dýchal rovnoměrně, těžce, důvěrně známě. Před třinácti lety mě ten zvuk uklidňoval líp než jakýkoli prášek.
Ležela jsem čelem ke zdi a vracela se k posledním měsícům. Vlastně mi mozek sám podsouval detaily a hledal souvislosti. Jeho pozdní návraty z práce. Nový parfém — drahý, úplně jiný než ty, které si obvykle kupoval. Košili, kterou jsem na něm nikdy předtím neviděla. Jeho podráždění, když jsem jednou vzala jeho telefon jen proto, abych se podívala na čas, a on ostře řekl: „Jani, nelez mi do toho.“
Tehdy mě zabolela právě ta formulace. Ne „neber to“, ne „mám tam práci“, ale „nelez mi do toho“. Jako bych už v tu chvíli byla někým trapným. Kontrolorkou. Podezíravou ženskou. Tou nervní manželkou, před kterou muži jen pořád něco skrývají.
Nikdy jsem mu telefon nekontrolovala. Nikdy jsem mu neprohledávala kapsy. Nehledala účtenky. Vždycky mi připadalo, že když se dva dostanou až sem, je už všechno pryč, jen si z nějakého důvodu ještě prodlužují agónii.
Ráno odešel dřív než já. Políbil mě do vlasů, připomněl mi, ať nezapomenu zaplatit internet, a řekl, že večer přijde později — ve skladu mají inventuru.
V práci jsem do oběda seděla jako pod vodou. V jednom e-mailu jsem popletla datum, do kávy nasypala sůl místo cukru. Pak jsem se přistihla, že už dobrých deset minut zírám do jedné buňky tabulky a myslím na korálový otisk na ubrousku.
V jednu odpoledne jsem to nevydržela a zavolala na pevnou linku domů. Skoro jsme ji nepoužívali, ale neodhlašovali ji — tchyně pořád ráda volala právě tam.
Nikdo to nezvedl.
Za deset minut jsem vytočila číslo znovu.
Obsazeno.
Samozřejmě to nemuselo znamenat vůbec nic. Naprosto nic. Jenže uvnitř už se stalo něco, co se později nedá odestát: podezření dostalo potvrzení, i když jen drobné.
Vydržela jsem do čtyř a odešla s tím, že mě hrozně bolí hlava. Sedla jsem si do kavárny naproti našemu domu tak, abych viděla na vchod. Nejdřív jsem se styděla. Pak mi bylo ze sebe špatně. A nakonec mi to bylo jedno.
Seděla jsem u okna, předstírala, že koukám do telefonu, a cítila se jako úplná kráva. Skoro čtyřicet let. Dospělá žena, účetní, platím hypotéku, dovolenou plánuju podle slevových akcí, mámě kupuju léky v lékárně. A teď sleduju vlastní vchod jako hrdinka levné melodramy.
V 16:38 přišla k domu žena ve světlém kabátě.
Poznala jsem ji okamžitě.
Střední postava. Světlé vlasy stažené nízko do culíku. Světlý kabát, pěkná kabelka, rovná záda. A jakási celková, nepříjemná podobnost. Ne přesná, to ne. Ale typ. Z dálky nás člověk opravdu mohl považovat za příbuzné.
Zastavila se u vchodu, podívala se do telefonu, schovala ho do kabelky a vešla dovnitř. Někdo jí otevřel přes domovní aplikaci.
Ještě asi půl minuty jsem seděla bez hnutí. Potom jsem prudce vstala, shodila lžičku na zem, hodila peníze na stůl a šla k domu.
Ve výtahu mi začalo být horko. V šestém patře jsem ke dveřím skoro běžela.
Z našeho bytu se ozýval ženský smích. Obyčejný smích ženy, která se cítí bezpečně.
Strčila jsem klíč do zámku a v první chvíli jím nedokázala otočit. Prsty mi jako by znecitlivěly. Stála jsem před vlastními dveřmi a bála se vstoupit do vlastního bytu.
Pak jsem přece jen odemkla.
V předsíni stály béžové lodičky. Klidné, klasické, drahé. Nebyly nové — ne takové, jaké si žena obuje na tajnou schůzku, ale takové, v jakých přichází sebejistě a jakoby věcně.
Na botníku vedle mých klíčů ležely sluneční brýle v tenkých zlatavých obroučkách.
Když jsem vešla do kuchyně, oba ztichli.
Petr stál u okna. Ona seděla u stolu a před ní opravdu stál můj bílý hrnek s uraženým ouškem.
Nejdřív jsem se ani nedívala na ně, ale na ten hrnek. Možná mozek nedokáže přijmout všechno najednou, a tak se zachytí předmětu.
Teprve potom jsem zvedla oči.
Žena vstala.
— Dobrý den, — řekla.
A právě kvůli tomu zdvořilému „dobrý den“ jsem měla chuť ji uhodit. Za ten klid, za zdrženlivost, za téměř pracovní korektnost. To na tom bylo nejhorší. Jako by nepřišla za mým mužem, ale projednat schůzi společenství vlastníků.
— Kdo to je? — zeptala jsem se a dívala se jen na Petra.
Zbledl tak moc, že mu na nose vystoupily pihy.
— Jano, poslouchej…
— Kdo to je?
Žena přenesla pohled z něj na mě.
— Myslím, že bude lepší, když půjdu.