Naší desetileté dceři Elišce zbývalo jediné velké přání a můj manžel Martin byl ochotný vzít každou práci navíc, jen aby jí je dokázal splnit.
Netušila jsem však, že do naší poslední společné rodinné cesty přizval ještě někoho.
Když jsem se konečně dozvěděla pravdu, ten člověk už seděl v našem hotelu a čekal jen na jediné — zda se s ním Eliška bude chtít setkat.
Petra, Eliščina biologického otce, jsem pochovávala v sedmém měsíci těhotenství.
Zemřel ještě dřív, než se naše dcera narodila. Šest týdnů před svatbou mu do protisměru vjel opilý řidič a v plné rychlosti narazil do jeho auta.
Dlouhé roky jsme pak byly jen já a Eliška.
Až do chvíle, kdy do našeho života vstoupil Martin.
Seznámili jsme se, když bylo Elišce pět. Martin pracoval jako údržbář v nájemním domě, kde jsme tehdy bydlely. Jednoho dne mi začal pod kuchyňským dřezem protékat sifon a voda se hromadila na dně skříňky.
Zatímco Martin klečel na podlaze a snažil se závadu opravit, Eliška mu celou dobu stála za zády a zvědavě sledovala každý jeho pohyb.
— Vy umíte opravit úplně všechno? — zeptala se.
Martin se na ni přes rameno usmál.
— Skoro všechno.
Nikdy se nesnažil Petrovo místo zabrat. Nechtěl, aby mu Eliška říkala nějakým zvláštním oslovením, nevyžadoval od ní náklonnost a nesnažil se nic uspěchat. Prostě byl pokaždé tam, kde ho potřebovala.
Chodil na její školní vystoupení. S obdivuhodnou vytrvalostí se učil zaplétat jí copánky, přestože jeho první pokusy vypadaly příšerně. Když se v noci probudila po zlém snu, sedával u její postele, dokud znovu neusnula.
Dva roky po našem seznámení jsme se vzali.
A právě při krájení svatebního dortu mu Eliška poprvé řekla tati.
— Tati, máš krém na rukávu.
Martin zůstal stát s nožem v ruce, jako by najednou zapomněl, co má dělat.
Eliška okamžitě znervózněla.
— Já ti tak můžu říkat?
Martin položil nůž, přidřepl si k ní a podíval se jí přímo do očí.
— Pro mě to znamená mnohem víc než jen to, že můžeš.
Později se zavřel v koupelně a rozplakal se. Myslel si, že ho nikdo neslyší.
O půl roku později jsme si všimli, že se Eliška neobvykle rychle unaví. Brzy se jí začaly objevovat modřiny, aniž bychom věděli, kde k nim přišla.
Bylo čtvrteční ráno, když jsme se dozvěděli diagnózu.
Leukémie.
Elišce bylo osm let.
Další dva roky se náš život smrskl na nemocniční chodby, odběry krve, léky, výsledky vyšetření a opatrnou naději, kterou jsme se báli vyslovit nahlas.
Martin tím vším procházel s námi.
Když Eliška oslavila desáté narozeniny, trávila už víc času v posteli než venku.
Z nemocničního okna často pozorovala děti, které si na hřišti kopaly s míčem.
— Tati, proč s nimi nemůžu běhat? — zeptala se jednou. — Proč musím pořád jen ležet?
Martin si sedl vedle ní a sevřel její dlaň.
— Protože tvoje tělo teď potřebuje mnohem víc odpočinku než jejich.
— To není spravedlivé.
Chvíli mlčel.
— Ne. Není.
Jednoho odpoledne se na mě Eliška podívala jinak než obvykle.
— Mami, kdy budu zase normální?
Otočila jsem hlavu k oknu. Nedokázala jsem donutit vlastní obličej, aby jí zalhal.
Následující týden nás lékařka požádala, abychom přišli bez Elišky.
Doktorka Novotná dlouho hleděla do výsledků, než začala mluvit.
— Léčba už nezabírá tak, jak jsme doufali. Pokud budeme pokračovat, pravděpodobně jí způsobíme další bolest, aniž bychom jí tím získali významně víc času.
Martin si přitiskl ruku k ústům.
Otázku, kterou nedokázal vyslovit, jsem musela položit já.
— Kolik času jí zbývá?
Doktorka Novotná nám vysvětlila, že přesné číslo neexistuje.
Mohly to být měsíce.
Ale také mnohem méně.
Eliška chápala víc, než jsme si chtěli připustit.
Počkala, až se večer vrátíme domů. Seděla v posteli, Martin z jedné strany, já z druhé, a dlouho si nás oba prohlížela.
Pak se zeptala:
— Já umírám?
V tu chvíli jsem chtěla říct „ne“ tak moc, až mě bolela hruď.
Místo toho jsem jí sevřela ruku.
— Léky už ti nepomáhají tak jako dřív.
Sklopila oči k peřině.
— Takže ano?
Martin se díval do podlahy.
— Sami nevíme, kolik času ještě máme.
Elišce začaly téct slzy. Martin se rozplakal s ní.
Když první vlna strachu trochu opadla a dcera zase dokázala mluvit, zašeptala:
— Chtěla bych vidět Popelčin zámek.
Martin si otřel tvář.
— Ten v Disneylandu u Paříže?
Eliška přikývla.
— A ještě bych si chtěla namočit nohy do opravdového oceánu.
— Oceán jsi přece viděla, — připomněla jsem jí.
— V televizi. To se nepočítá.
Martin se podíval na mě.
— Tak tam pojedeme.
Věděla jsem přesně, kolik máme na účtu.
A také jsem věděla, že je to žalostně málo.
— Martine…
— Nějak to zvládneme.
A skutečně začal dělat všechno, co mohl.
Bral každou směnu navíc, kterou mu správce domu nabídl. Po pracovní době opravoval byty a o víkendech si přivydělával drobnými opravami u nájemníků.
Někdy přišel domů tak unavený, že usnul v pracovních kalhotách dřív, než dojedl večeři. Za svítání pak vstával a odcházel znovu.
Já prodala náramek, který mi zůstal po mamince.
Klenotník položil peníze na pult a ještě jednou se mě zeptal:
— Jste si jistá?
Podívala jsem se na náramek.
— Nejsem. Ale prodám ho.