Začala psát:
„Dobře, miláčku. Jen se nepřepracuj!“
Pak větu smazala a omezila se na krátké: „Dobře.“
Teď potřebovala všechno v klidu promyslet.
Mohla hned zítra podat žádost o rozvod, vyhodit Petra ze dveří s jediným kufrem a pokusit se na tuhle rodinu zapomenout jako na zlý sen. Jenže takový konec jí připadal příliš jednoduchý. Půl roku ji klamali, užívali si vlastní mazanost a posmívali se její důvěřivosti. Opravdu to mělo skončit obyčejným rozloučením?
Rodinná večeře, kterou navrhl sám Petr, nabízela ideální příležitost udělat za tím vším krásnou tečku.
Veronika otevřela kontakty a zavolala mladší sestře Kláře.
— Veru, ahoj! Jak se máš? Už jsme spolu dlouho nemluvily.
— Ahoj, Klári. Chci ti něco navrhnout. Pamatuješ si ten dům, který jsem koupila krátce před svatbou?
— Jasně! Viděla jsem fotky. Je nádherný!
— V sobotu chci uspořádat velkou rodinnou večeři a pozvat všechny příbuzné. Přijedete s Martinem?
— Skvělý nápad! Samozřejmě, že přijedeme. Kdo tam ještě bude?
— Naši rodiče, paní Libuše, Petrův bratr s manželkou a dětmi. Myslím, že nás bude kolem deseti.
— Výborně. Máme něco přivézt?
— Nic není potřeba. Všechno připravím. Jen přijeďte v dobré náladě.
Po ukončení hovoru Veronika sepsala celý seznam hostů. Společnost se měla sejít opravdu zajímavá. Zvlášť když si uvědomila, že její otec Petrovi nikdy příliš nevěřil a považoval ho za lehkomyslného, i když to nahlas neříkal.
Následující dva dny připomínaly nekonečný seriál.
Navenek Veronika žila jako obvykle: pracovala, mluvila s manželem a odpovídala na starostlivé zprávy jeho matky. Zároveň v ní dozrával pečlivě promyšlený plán, který byl každou hodinou jasnější.
Už další ráno Petr sám otevřel téma rodinné oslavy.
— Zlato, — řekl u snídaně, — co kdybychom pozvali všechny příbuzné do tvého nového domu?
— To je skvělý nápad! — odpověděla Veronika nadšeně. — Zrovna nedávno jsem na to myslela. Kdy to uděláme?
— Třeba v sobotu. Já zavolám mámě a bratrovi, ty pozvi svoje.
— Výborně, domluveno!
— Bude to krásné.
Petr ji políbil na tvář a odešel se chystat do práce. Veronika zůstala v kuchyni a pomalu dopíjela kávu.
Ano, Petře. Bude to opravdu krásné.
Ve čtvrtek večer jí tchyně poslala novou zprávu:
„Verunko, promiň, že zase obtěžuji. Nemohla bys mi poslat ještě deset tisíc? Doktor mi předepsal další léky a na účtu už nemám skoro nic.“
Veronika peníze poslala a přemýšlela, na co se částka ve skutečnosti použije.
Na novou kabelku? Na návštěvu drahé restaurace? Možná na nábytek nebo domácí spotřebič?
„Samozřejmě, paní Libuše. Peníze jsem už poslala. Moc se na vás v sobotu těším.“
„Děkuji, drahoušku! Nemůžu se dočkat, až uvidím tvůj krásný dům.“
Veronika se pousmála a odložila telefon.
Sobota byla slunečná a teplá.
Už od rána se hostitelka věnovala posledním přípravám: kontrolovala prostírání, rozmísťovala květiny a zkoušela domácí audiosystém. Zvláštní pozornost věnovala reproduktorům v obývacím pokoji. Zvuk se musel dobře nést nejen domem, ale i na terasu.
Petr byl pořád nablízku.
— Ten stůl je luxusní! Úplná nádhera! — obdivoval, zatímco rovnal ubrousky.
— Miláčku, poprvé tady hostíme rodinu. Chci, aby všechno bylo dokonalé.
— Jasně. Nakonec je to náš dům, — řekl Petr tiše a potom hlasitěji dodal: — Samozřejmě, zlato. Jako vždycky máš pravdu.
Veronika se v duchu ušklíbla. Nemovitost koupila za své peníze ještě před svatbou. Petr však očividně počítal s tím, že po svatbě automaticky získal právo i na majetek své ženy.
Jako první přijeli Veroničini rodiče. Otec byl jako obvykle málomluvný, ale dům si pozorně prohlédl a uznale přikývl. Matka hned zamířila pomáhat dceři s posledními přípravami.
— Verunko, ty jsi tak šikovná, — říkala, když rovnala mísy s občerstvením. — Dům jako ze snu, pozorný manžel. Život se ti opravdu vydařil.
— Ano, mami, — odpověděla Veronika tiše. — Manžela mám opravdu velmi pozorného.
Potom přijela Klára s Martinem, po nich Michal s rodinou. Jako poslední dorazila Libuše. Vypadala skvěle: elegantní nové šaty a drahá kabelka.
Veronika si okamžitě všimla, že doplněk stál nejméně padesát tisíc korun. Zajímalo by ji, jestli byl koupený z peněz na neexistující artrózu, nebo měla tchyně ještě jiný zdroj příjmů.
— Verunko, moje drahá! — Libuše políbila snachu na obě tváře. — To je neuvěřitelně krásný dům! Péťa o něm hodně vyprávěl, ale vůbec jsem si nedokázala představit, že je to tady tak nádherné!
— Děkuji. Pojďte dál a chovejte se jako doma.
Večeře začala v příjemné rodinné atmosféře. Hosté chválili jídlo, interiér i vkus hostitelky. Petr předváděl mimořádnou galantnost: rozléval víno, vyprávěl zábavné historky a pečlivě ztvárňoval ideálního manžela i zetě. Jeho matka hrála svou roli stejně dobře. Vyptávala se Veroničiných rodičů na zdraví, zajímala se o Klářinu práci a dojímala se nad chováním dětí.
— Víš, — promluvil Veroničin otec, když se na stole objevil dezert, — měl jsem trochu obavy, když se dcera rozhodla vdát tak rychle. Ale teď vidím, že se nespletla. Petře, ukázal ses jako dobrý rodinný člověk.