— Uklidni se, mami. Zaprvé Veronika nemá vůbec žádný volný čas. Zadruhé medicíně nerozumí ani trochu. Falešné zprávy jí úplně stačí. Kdyby se přece jen začala vyptávat, řeknu, že se stydíš chodit k lékaři s ní, nebo vymyslím něco jiného. Neboj se.
Veronika přitiskla telefon blíž k uchu.
Takže papíry, které jí tchyně tak dojemně ukazovala, byly padělky. A ona se je ani nepokusila ověřit. Copak se sluší pochybovat o slovech nemocného příbuzného?
— Mimochodem, — pokračoval Petr už obchodním tónem, — za dva nebo tři měsíce musíme tu historku s procedurami pomalu ukončit. Začnu ji připravovat na koupi auta. Nějak to spojím s pracovní nutností.
— A co když Veronika navrhne, aby se služební vůz koupil přes firmu?
— Nenavrhne. Ona má všechno přísně oddělené: práce zvlášť, rodina zvlášť. Asi ji to tatínek naučil, když jí firmu přinesl hotovou na stříbrném podnose.
Veronika bolestivě sevřela pěsti.
Jako by firmu pět let sama nerozvíjela, jako by netrávila bezesné noci nad projekty a nehledala klienty, dodavatele i zaměstnance. Otec jí opravdu poskytl počáteční kapitál a podpořil její rozhodnutí. Všechno ostatní však bylo výsledkem její vlastní práce. V očích manžela přesto zůstávala bohatou hlupačkou, které hodný tatínek koupil drahou hračku.
— Víš, co je na tom nejzábavnější? — pokračoval Petr. — Ona doopravdy věří, že jsem do ní bláznivě zamilovaný. Měla bys vidět, jak Veronika září, když se vracím domů. Hotové důvěřivé koťátko.
— Péťo, — matčin hlas náhle změkl, — ty k ní opravdu necítíš vůbec nic? Vždyť je to vlastně dobrá holka.
— Co s tím mají společného city? Nejsem přece krutý člověk. Jasně, je mi sympatická. Ale především je Veronika hrozně praktická. Vysoké příjmy, skvělé vyhlídky a krásná bohatá manželka. O něčem takovém si většina chlapů může nechat jen zdát.
— To je pravda, — souhlasila tchyně. — Jen se snaž nic nepokazit. Co kdyby přece jen něco pojala podezření.
— Nic nepochopí. Lidem věří až moc. Proč myslíš, že jsem ji tak rychle požádal o ruku? Došlo mi, že taková ženská dlouho sama nezůstane: hezká, úspěšná a hodná. Druhá taková šance by se mi už nemusela naskytnout.
Veronika pomalu vstala z křesla a došla k oknu. Za sklem se rýsovaly střechy rodinných domů. Nedávno si tady koupila prostorný dvoupatrový dům. Petr žertoval, že teď konečně mají ideální místo pro velké rodinné oslavy. Ještě před půl rokem jí ta slova připadala tak romantická.
— Poslyš, mohli bychom o víkendu uspořádat rodinnou večeři, — navrhl najednou Petr. — Veronika se mě nedávno sama ptala, kdy pozveme příbuzné do nového domu.
— A k čemu to potřebuješ?
— Ukážu jí, jaký jsem starostlivý rodinný typ. Bude mít skvělou náladu a pak můžu začít řeč o autě. Po příjemném rodinném večeru přece milovanému manželovi neřekne ne.
Rodinná večeře. Veronika se mimoděk pousmála.
Jak nádherná ironie. Opravdu chtěla pozvat příbuzné do nového domu. Chtěla ukázat, jak soudržná se z nich stala rodina a jak dobře spolu všichni vycházejí. Zvlášť pyšná byla na vztah s Libuší, protože ne každá snacha dostane tak moudrou a laskavou tchyni.
— Ty vážně chceš udělat rodinný večer?
— Samozřejmě. Pozveme tvoji sestru s manželem, mého bratra a ostatní příbuzné. Veronika bude šťastná a já dostanu vysněné auto.
V telefonu se ozvaly kroky.
— Dobře, mami, musím jít. Musím se vrátit do kanceláře, než někdo manželce řekne, že jsem nebyl na pracovišti.
— Jdi, synku. Jen pamatuj, že ve všem se musí držet míra. Auto je auto, ale slepici, která snáší zlatá vejce, je ještě brzy posílat pod nůž.
Veronika zaslechla zvuk zavírajících se dveří a potom šustění. Libuše si nejspíš konečně vzala telefon do ruky. Spojení se přerušilo.
Několik minut Veronika nehybně stála u okna a snažila se vstřebat všechno, co právě slyšela.
Slepice, která snáší zlatá vejce. Překvapivě přesné označení.
Hořce se usmála a otevřela aplikaci, která ukládala záznamy telefonních hovorů.
Zvyk automaticky nahrávat hovory získala už v prvním roce podnikání. Tehdy se jeden dodavatel pokusil popřít ústní dohodu. Od té doby se každý rozhovor ukládal do zabezpečeného cloudového úložiště.
Potřebný soubor tam byl. Dvacet tři minut, které zahrnovaly její rozhovor s tchyní i všechno, co následovalo po omylem neukončeném hovoru.
Veronika posunula nahrávku a znovu si pustila nejostřejší úryvky.
„Nevzal jsem si bohatou ženskou jen tak,“ „neuvěřitelně naivní a štědrá husa,“ „slepice, která snáší zlatá vejce.“
Každá věta bolela, ale zároveň se v ní zvedal chladný vztek.
Půl roku žila ve vymyšleném světě. V tom světě ji milující manžel každé ráno něžně líbal před odchodem do práce a hodná tchyně se zajímala o její zdraví i úspěchy. Ve skutečnosti ji tihle lidé jen využívali jako stálý zdroj peněz.
Telefon zavibroval. Přišla zpráva od Petra:
„Zlato, dneska se zdržím. Projekt je složitý, musím dodělat návrh. Nečekej na mě s večeří. Miluju tě.“
Veronika si text přečetla dvakrát.
Složitý projekt. Samozřejmě. Debata s matkou o dalších způsobech, jak z ní vytáhnout peníze, musela vyžadovat mimořádné úsilí. Na konci zprávy svítilo srdíčko. Manžel hrál roli zamilovaného partnera dokonale.