Jana vyšla z ložnice s dětskou taškou v ruce.
— Řekl jsi: bydlete v klidu, majitelka proti tomu nic nemá.
Petr zrudl.
— Myslel jsem, že Klára proti tomu nic mít nebude! Byt je přece prázdný!
Klára se krátce zasmála, ale bez úsměvu.
— Ty ses rozhodl myslet za mě?
— Chtěl jsem lidem pomoct!
— Za peníze?
Petr otevřel ústa, ale odpověď z něj nevyšla.
Klára položila potvrzení na komodu.
— Vzal sis od nich peníze za můj byt. Pustil jsi cizí lidi do mé ložnice. Otevíral jsi moje skříně. Hrabal ses v mých dokumentech. A teď mi chceš říct, že jsi jen pomáhal?
Petr si přejel rukou po zátylku.
— Kláro, nedělej z toho drama. Pobydleli by týden. Maximálně dva. Pak jsem ti to chtěl říct.
— Až bych se vrátila a našla tu cizí lidi?
— No tak by ses nezhroutila.
Jana se k němu prudce otočila.
— Slyšíš se vůbec? Spali jsme s dětmi v cizím bytě! Co kdyby zavolala policii a nás odvezli to vysvětlovat?
— Nikdo by vás nikam neodvezl, — zabručel Petr. — Už se uklidněte.
Klára se na bývalého manžela podívala tak pozorně, že uhnul očima.
— Ty peníze jim vrátíš teď.
— Nemám celou částku v hotovosti.
— Pošli je převodem.
— Kláro, nerozkazuj mi.
— Tak volám policii. A vy tři budete situaci vysvětlovat už policistům. Mám potvrzení, fotky a tvoje klíče.
Petr zrudl až do fialova. U spánků se mu objevily červené skvrny.
— Ty jsi vždycky uměla tlačit!
— A ty jsi vždycky uměl brát cizí věci a tvářit se, že na ně máš právo.
Ta slova zasáhla přesně.
Petr se prudce odvrátil, vytáhl telefon a začal Martinovi posílat peníze.
Martin stál vedle něj a kontroloval příchozí platbu. Když mu telefon v ruce cinkl, řekl:
— Přišlo to.
— Celá částka? — zeptala se Klára.
— Ano.
— Tak dobalte zbytek.
Balení trvalo skoro hodinu.
Jana mlčky vyndávala věci ze skříně, skládala dětské oblečení, sbírala kosmetiku a ručníky. Pokaždé, když našla něco svého mezi Klářinými věcmi, zrudla ještě víc.
— Promiňte, — řekla nakonec tiše, když v ložnici zůstaly samy. — Chápu, že to nemusíte poslouchat, ale my jsme to vážně nevěděli.
Klára se na ni podívala.
— Měli jste uzavřít normální smlouvu s majitelem.
— Měli.
— A zkontrolovat doklady.
Jana přikývla.
— Ano. Jenže… když máte dvě děti, pronájem vám na poslední chvíli spadne, věci jsou už sbalené a někdo najednou řekne: mám možnost, můžete se nastěhovat ještě dnes… hlava přestane fungovat.
Klára ji nahlas nelitovala. Ale vztek na Janu skoro zmizel.
Všechna zlost teď patřila Petrovi.
— Vezměte si hračky z postele.
— Hned.
V předsíni se Petr snažil něco potichu vysvětlovat Martinovi.
— No tak co se teď čertíš? Peníze jsem vrátil.
— Podrazil jsi nás.
— Nikoho jsem nepodrazil.
Martin položil tašku na zem.
— Pustil jsi moje děti do cizího bytu. Chápeš to vůbec?
Petr se zašklebil.
— Už toho nech.
Klára vyšla z ložnice.
— Petře, zůstaneš tu až do konce a zkontroluješ, že si odnesli všechny svoje věci. Potom spolu pojedeme k tobě pro druhý svazek klíčů, který někde určitě máš.
Trhl sebou.
— Nikam nepojedu.
— Pojedeš.
— Už nejsi nikdo, abys mi poroučela.
— Přesně. Nejsem pro tebe nikdo. Takže ani ty nemáš právo používat moje bydlení. Kdybys zapomněl, můžu ti to připomenout před svědky a policií.
Petr zaťal zuby.
— Úplně se ti zkazila povaha.
— Ne. Jen jsem dřív dlouho vysvětlovala. Teď rovnou jednám.
Když Martin s Janou vynesli poslední tašky, děti už seděly v autě před domem. Jana se vrátila pro kočárek a na vteřinu se zastavila ve dveřích.
— Vaše ručníky jsme nechali v koupelně. Nic jsme nevzali. Prosím, zkontrolujte si to.
— Zkontroluju.
— A ještě… opravdu jsem se nechtěla vetřít do vašeho domova.
Klára přikývla.
— Věřím vám.
Jana jako by čekala jinou odpověď, ale nepřela se. Vyšla ven a opatrně za sebou přivřela dveře.
V bytě zůstala jen Klára a Petr.
Okamžitě se změnil. Před cizími lidmi působil drze, sebejistě. Teď mu ramena klesla, ale místo lítosti se mu v obličeji objevil vztek.
— Hezké divadlo jsi předvedla.
Klára pomalu prošla předsíní, zkontrolovala skříň, nahlédla do koupelny, do kuchyně i do ložnice.
— Kdy sis udělal kopii klíčů?
Petr pokrčil rameny.
— Dávno. Ještě když jsme spolu bydleli.
— Po rozvodu jsem tě žádala, abys vrátil všechny svazky.
— Zapomněl jsem.
— Ne, Petře. Nechal sis je schválně.
Mlčel.
— Proč?
— Co já vím. Kdyby bylo něco potřeba.
— Potřeboval jsi pronajímat můj byt příbuzným.
— Ne pronajímat. Jen je dočasně pustit.
— Za peníze.
Rozčílil se.
— A co, mám všem pomáhat zadarmo? Sami nabídli, že se odvděčí.
Klára se na něj dívala, jako by ho viděla poprvé.
Kdysi s tímhle člověkem prožila skoro osm let. Věděla, jak pije kávu, kam obvykle odkládá ovladač, jak se vzteká, když prohrává šachy v telefonu. Teď před ní ale nestál bývalý manžel. Stál tam cizí muž, který opravdu nechápal, proč nesmí nakládat s něčím, co mu nepatří.
— Ty sis byl jistý, že se to nedozvím.
Petr si odfrkl.
— Neměla ses vracet.
— Právě.
Pochopil, že řekl víc, než chtěl.
Klára vzala kabelku.
— Jedeme.
— Kam?
— Pro ostatní klíče.
— Řekl jsem, že žádné další nejsou.
Klára vytáhla telefon.
— Tak počkáme tady na policii.