Petr si potichu ulevil nadávkou.
— Dobře. Jeden svazek mám doma. Pro jistotu.
— Tak si pro něj pojedeme.
Do Petrova bytu jeli mlčky.
Klára seděla za volantem, Petr vedle ní na sedadle spolujezdce. Několikrát se nadechl, že něco řekne, ale pokaždé zase zmlkl.
Před vchodem zabručel:
— Chápeš aspoň, že jsem to nemyslel zle?
Klára vypnula motor.
— Je mi jedno, jestli to bylo ze zlomyslnosti, nebo z hlouposti. Výsledek je stejný.
Petr po ní šlehl pohledem.
— Dřív jsi byla jiná.
— Dřív jsem si myslela, že když člověku něco normálně vysvětlím, pochopí to.
— A teď?
— Teď se dívám na činy.
Z auta vystoupil první.
V jeho bytě byl nepořádek. V chodbě se povalovaly tašky, na židli visela bunda, na podlaze stála krabice s nářadím.
Petr sáhl do horní zásuvky komody a vytáhl svazek s malým přívěskem ve tvaru modré rybky.
Klára ten přívěsek poznala. Koupila ho u moře ještě za manželství.
— Tady to máš.
Vzala si klíče.
— Ještě něco?
— Ne.
— Podívej se pořádně.
Petr podrážděně otevřel další zásuvku, potom kuchyňskou poličku a nakonec krabici s nářadím.
V krabici se našel ještě jeden klíč.
Klára ho zvedla dvěma prsty.
— A tohle je co?
Petr uhnul pohledem.
— Náhradní.
— Třetí sada?
— Už na to zapomeň!
Klára položila klíč do kabelky.
— Já nezapomínám. Jen jsem dřív neříkala všechno nahlas.
Když se vrátila domů, okamžitě zavolala zámečníka.
Přijel večer.
Zatímco měnil zámky, sousedka z pátého patra, paní Věra Nováková, vyšla s odpadky a zastavila se u dveří.
— Klárko? Viděla jsem, že se u vás dneska něco stěhovalo. Říkala jsem si, zvláštní, vždyť bydlíte sama.
Klára se unaveně usmála.
— Nebylo to stěhování. Omyl mého bývalého manžela.
Sousedka okamžitě zbystřila.
— Tak to on sem včera přivedl ty lidi? Já se ho ještě ptala, jestli na dlouho. A on říkal, že jste se dohodli.
Klára se k ní otočila.
— To opravdu řekl?
— Samozřejmě. Já si ho pamatuju, dřív tu přece bydlel. Tak jsem si říkala, když je to bývalý manžel, asi je všechno domluvené.
V tu chvíli zámečník vyndal starý zámek.
Klára se podívala na kovový mechanismus v jeho ruce a nečekaně ucítila úlevu. Ne radost, ne vítězství, ale právě úlevu: dveře konečně přestanou být průchodem pro člověka, který měl už dávno zůstat v minulosti.
— Teď už rozhodně domluvené není, — řekla.
Paní Nováková zakroutila hlavou.
— To je svět. Když někdo nemá svoje, tak se rozvaluje v cizím.
Klára neodpověděla.
Druhý den Petr znovu volal.
Klára telefon nezvedla.
Napsal zprávu:
„Kláro, nedělejme skandál. Přehnal jsem to. Nikomu o tom nevykládej.“
Přečetla si ji a telefon odložila.
Za hodinu přišla další:
„Martin teď obvolává lidi. Dělá ze mě podvodníka.“
Klára odpověděla až tehdy:
„Dal jsi mu k tomu důvod.“
Petr zavolal téměř okamžitě. Tentokrát hovor přijala.
— Ty ses vážně rozhodla mě potopit? — začal bez pozdravu.
— Zatím jsem nic neudělala.
— Ale mohla bys?
— Mohla.
Zmlkl.
— Kláro, chápeš, že teď žádné další problémy nepotřebuju.
— A mně se cizí lidé v ložnici opravdu hodili?
— Omluvil bych se, kdybys mluvila normálně.
Klára si telefon dokonce na okamžik odtáhla od ucha a podívala se na displej.
— Petře, ty teď smlouváš o omluvu?
Podrážděně vydechl.
— S tebou se nedá.
— Tak nevolej.
— Chtěl jsem říct, že všechny klíče už máš.
— Zámky jsou vyměněné.
Na druhém konci znovu nastalo ticho.
— To bylo rychlé.
— Ano. Tentokrát ano.
Ukončila hovor.
Zdálo se, že tím by mělo všechno skončit.
Jenže za dva dny Kláře přišla zpráva z neznámého čísla.
„Dobrý den. Tady Jana. Omlouvám se, že píšu. Petr neodpovídá. Slíbil vrátit peníze za stěhování a zkažený den. Vím, že vy s tím nemáte nic společného. Jen vás chci upozornit: mému muži říkal, že má přístup ještě k nějaké vaší chalupě. Je to pravda?“
Klára si zprávu přečetla dvakrát.
Chalupa.
Petr nikdy neuměl přestat včas.
Chalupa nepatřila Kláře, ale jejímu otci. Malý domek za městem, kam občas jezdila v létě. Petr tam za manželství býval, ale klíče mít neměl.
Okamžitě zavolala otci.
— Tati, nezůstaly náhodou Petrovi klíče od chalupy?
Otec se podivil.
— Já mu je před pár lety dal, když pomáhal kouknout na střechu. On je nevrátil? Myslel jsem, že je dal tobě.
Klára zavřela oči a pomalu si přejela dlaní po čele.
— Ne. Nedal.
— Co se stalo?
— To je na dlouho. Jen mi řekni: na chalupě teď nikdo není?
— Ne. Včera jsem tam byl, všechno je zamčené.
— Zítra tam pojedu a nechám vyměnit zámek na brance i na domě.
— Kláro, co ten vykuk provedl?
— Usoudil, že cizí klíče z něj dělají majitele.
Otec krátce zaklel.
— Pojedu s tebou.
Na chalupu přijeli ráno.
Dům stál tiše, po cizí přítomnosti nebyla ani stopa. Klára obešla zahradu, zkontrolovala kůlnu, okna i dveře.
Všechno bylo zavřené.
Otec stál vedle ní a v rukou mačkal starou čepici.
— Nikdy by mě nenapadlo, že je Petr něčeho takového schopný.
Klára se hořce usmála.
— Mě taky ne. Dokud jsem neuviděla cizí kočárek ve své předsíni.
Otec prudce otočil hlavu.
— Jaký kočárek?
A tak mu Klára všechno vyprávěla.
Bez zbytečných podrobností, ale dost na to, aby pochopil podstatu.
Ke konci už otec čepici jen nedržel. Mačkal ji, jako by ji chtěl roztrhnout.