Petrův rukopis poznala okamžitě. Nerovný, rozmáchlý, s dlouhými ocásky u písmen. Na potvrzení stálo, že Petr převzal peníze za dočasné ubytování Martinovy rodiny v bytě na uvedené adrese. Dole bylo včerejší datum.
Klára položila list na stůl.
— Takže si za to ještě vzal peníze.
Martin si prudce přejel dlaní po obličeji.
— To je svinstvo…
Jana sevřela popruh kabelky tak silně, až jí zbělely prsty.
— Nevěděli jsme to. Přísahám. Mluvil tak jistě. Říkal, že jste ho sama požádala, aby na byt dohlížel, když tu nejste. Nastěhovali jsme se teprve včera. Ani jsme pořádně nevybalili.
— Včera?
— Ano. Sám nás přivezl. Pomohl nám vynosit kufry. Ukázal nám, kde je povlečení.
Klára pohlédla směrem k ložnici.
— V mé skříni?
Jana sklopila oči.
— Řekl, že ho můžeme používat.
Klára vytáhla telefon.
— Teď mi to Petr vysvětlí sám.
Vytočila číslo bývalého manžela.
První hovor odmítl.
Druhý také.
Napotřetí zvedl telefon podrážděným hlasem:
— Kláro, mám práci. Co je?
— Přijeď.
— Kam?
— Do mého bytu.
Na druhém konci se rozlilo ticho.
— Ty jsi přece na služební cestě.
— Už nejsem.
Petr mlčel tak dlouho, že se Klára podívala na displej, jestli se hovor nepřerušil.
— Kláro, hlavně bez hysterie…
— Do čtyřiceti minut budeš tady. Jinak volám policii a tvoji příbuzní budou vysvětlovat, kdo je sem pustil.
— Policii nevolej. Hned jedu.
Klára ukončila hovor.
Martin se napjatě zeptal:
— Co máme dělat teď?
— Balit.
Jana vyskočila ze židle.
— Ale máme děti! Nemůžeme přece teď hned skončit na ulici!
Klára se na ni pozorně zadívala. V té ženě nebyla drzost, kterou čekala v první vteřině. Byla v ní únava, strach a vztek — jenže ne na Kláru. Jana si očividně uvědomovala, že ji zatáhli do cizího příběhu, a sama netušila, jak z něj ven.
— Máte auto?
— Máme.
— Máte ve městě někoho z rodiny?
Martin odpověděl po krátké pauze:
— U mé sestry bychom mohli přespat. Má ale garsonku, bude to těsné.
— Těsné není důvod bydlet v cizím bytě bez souhlasu majitelky.
Přikývl.
— Ano. Máte pravdu.
Jana si zakryla obličej rukama.
— Já to cítila. Říkala jsem ti, Martine, že je to až moc výhodné. Hezký byt, narychlo, bez smlouvy, jen papír od ruky… A ty pořád: je to příbuzný, nepodvede nás.
Martin neodpověděl.
Klára přešla do obýváku.
Děti se na ni dívaly ostražitě. Holčička svírala u hrudi toho plyšového králíka a chlapec si položil tablet na kolena.
— Budete si muset posbírat hračky, — řekla Klára o něco mírněji. — Rodiče vám to teď vysvětlí.
Holčička se tiše zeptala:
— Vy nás vyhazujete?
Klára si k ní dřepla, ale nepředstírala něhu, kterou v tu chvíli necítila.
— Dospělí se špatně domluvili. Vy za nic nemůžete. Rodiče teď sbalí věci a pojedete jinam.
Holčička přikývla, ale rty se jí roztřásly.
Klára vstala.
Na děti se nezlobila. Jenže každá další minuta, kdy cizí lidé zůstávali v jejím domově, ji dráždila víc a víc.
Vrátila se do kuchyně.
— Začněte balit. Petr tu bude brzy.
Zatímco Jana skládala věci v ložnici, Klára prošla byt a kontrolovala, čeho se stačili dotknout.
V koupelně stály na její poličce cizí šampony. V koši ležely ručníky, které Jana zřejmě vytáhla ze skříně. Na pračce se sušily dětské ponožky.
V pracovně uviděla Martina u regálu.
Rychle ustoupil.
— Jen jsem si bral krabici. Dali jsme do ní kabely.
Klára přikývla, ale stejně došla k polici. Dokumenty neležely tak, jak je nechala. Jedna obálka byla otevřená.
— Kdo na to sahal?
Martin se zamračil.
— Já ne.
Z ložnice se ozval Janin hlas:
— Petr se díval. Říkal, že je potřeba zkontrolovat, jestli tu nejsou vaše osobní věci, které by se měly dát stranou.
Klára ztuhla.
Potom vzala obálku do ruky.
Uvnitř byly kopie starých dokladů k bytu, pojistka a účtenky. Nic zvlášť cenného tam nebylo, ale už samotné vědomí, že se Petr hrabal v jejích papírech, ji donutilo několikrát hluboce nadechnout, aby nezačala křičet.
Vyfotila otevřenou obálku, zásuvku, cizí věci v pokojích, kufry, kočárek i potvrzení o penězích.
Martin ji pozoroval se staženou tváří.
— Budete podávat oznámení?
Klára se k němu otočila.
— Zatím si jen zaznamenávám, co se stalo. Jak to dopadne, bude záležet na Petrovi.
— Vrátí nám peníze?
— Zeptejte se jeho. Ale z mého bytu se odstěhujete tak jako tak.
Martin sevřel čelist a přikývl.
Petr dorazil za třicet pět minut.
Klára slyšela, jak spěšně odemyká svým klíčem. Takže mu jeden svazek skutečně zůstal.
Vešel do předsíně, uviděl kufry, Martina s taškami, Janu s červenýma očima a Kláru, která stála u zrcadla se složkou v rukou.
— Kláro, nezačínej…
Natáhla dlaň.
— Klíče.
Petr nesáhl do kapsy hned. Nejprve se pokusil o úsměv.
— Všechno ti vysvětlím.
— Klíče.
Vytáhl svazek se dvěma klíči na starém přívěsku.
Klára si je vzala a hned se zeptala:
— Máš ještě nějaké?
— Ne.
— Dobře si to rozmysli.
Petr podrážděně vydechl.
— Řekl jsem, že ne.
Martin k němu prudce vykročil.
— Vrať peníze.
Petr se obrátil k němu.
— Počkej. Teď to vyřešíme.
— Co chceš řešit? Řekl jsi, že byt je tvůj a bývalé ženy. Řekl jsi, že nás sem můžeš ubytovat. Vzal sis peníze.
Petr hodil po Kláře rychlý pohled.
— Neřekl jsem, že je můj. Řekl jsem, že se to dá zařídit.