— Promiňte, vy jste kdo a proč máte věci v mé ložnici? — zeptala se Klára, když zůstala stát na prahu pokoje.
Žena u skříně sebou škubla tak prudce, že jí z prstů vyklouzlo ramínko a s dutým klapnutím dopadlo na podlahu. Na Klářině posteli ležely dětské mikiny, balík vlhčených ubrousků, plyšový králík s natrženým uchem a kosmetická taštička, kterou nikdy neviděla. U okna stály dvě velké krabice, na jedné bylo křivým písmem napsáno: „Nádobí. Pozor.“
— A vy… vy jste kdo? — neznámá žena se pomalu narovnala a tiskla k sobě složenou pánskou košili.
Klára na ni několik vteřin mlčky hleděla. Potom stočila oči ke skříni. Tam, kde ještě nedávno visely její šaty, už byly nacpané cizí bundy a dětská kombinéza.
— Jsem majitelka tohohle bytu.
Z předsíně se ozval mužský hlas:
— Jani, kdo přišel?
Za pár okamžiků vešel do ložnice vysoký muž v domácím tričku a teplácích. Za jeho bokem vykoukla asi šestiletá holčička se sušenkou v ruce.
Když muž Kláru uviděl, zbledl a instinktivně se postavil před dítě.
— Jak jste se sem dostala?
Klára zvedla svazek klíčů.
— Odemkla jsem. Svoje dveře.
Ticho ztěžklo natolik, že bylo v chodbě slyšet, jak tiše zavrzala rukojeť dětského kočárku.
Klára si koupila lístek na nejbližší příměstský vlak, cestou vzala kávu do papírového kelímku a dokonce se stihla těšit, jak příjemné bude vrátit se domů o den dřív: dát si sprchu, pustit si nějaký film a v klidu vybalit kufr.
O návratu nikomu neřekla. Ani bývalému manželovi Petrovi, s nímž se po rozvodu občas ozvala jen kvůli praktickým drobnostem kolem starého auta, které mu při vypořádání majetku zůstalo. Nikdo netušil, že se Klára objeví právě dnes.
A teď stála uprostřed vlastní ložnice, kde si cizí žena rovnala věci do jejích polic.
— Hlavně klid, — prolomil mlčení jako první muž. — Asi tu došlo k nějakému omylu.
Klára se k němu pomalu otočila.
— Omyl je, když si soused omylem vezme u dveří cizí tašku. Když přijdu domů a na své posteli najdu cizí hračky, říká se tomu úplně jinak.
Žena, které muž říkal Jana, začala nervózně mrkat a dívala se střídavě na Kláru a na svého muže.
— Nám Petr řekl, že můžeme.
Jméno bývalého manžela se na Klářině tváři nijak neprojevilo. Jen prsty sevřely klíče ještě pevněji.
— Který Petr přesně?
— Petr Dvořák. Vysvětloval nám, že byt stejně stojí prázdný, že jste v jiném městě a že nám stačí jen pár týdnů. Jsme tak nějak příbuzní jeho tety. Tedy, maminka mého muže byla s jeho tetou sestřenice.
Muž rozpačitě zakašlal.
— Jmenuju se Martin. Tohle je moje žena Jana. Děti jsou v obýváku. Opravdu jsme si mysleli, že je to s vámi domluvené.
— S kým domluvené?
— S majitelem bytu.
Klára pomalu přikývla.
— Rozumím. Jenže majitelka bytu stojí právě před vámi. Petr tady už dva roky nebydlí a k tomuhle bytu nemá žádné právo.
Jana prudce nasála vzduch.
— Ale on nám otevřel svými klíči…
— To mě zajímá taky.
Klára vyšla do předsíně.
Stály tam tři kufry, dětský kočárek, tašky s nákupem a velký pytel s botami. Na její komodě ležela cizí peněženka a vedle ní pohozené klíče od auta. V obýváku seděl na pohovce asi desetiletý chlapec a díval se na pohádku v tabletu. Na konferenčním stolku byly sendviče, jablka, omalovánky a fixy.
Na zemi u křesla Klára zahlédla svou složku s dokumenty. Někdo ji sundal z police, aby tam mohl postavit dětské knížky.
Došla k ní, zvedla ji a přitiskla k sobě.
— Takže takhle, — řekla Klára. — Všichni dospělí teď půjdou do kuchyně. Děti zůstanou v obýváku. A vy mi klidně, bez zbytečných scén, vysvětlíte, jak jste se ocitli v mém bytě.
Martin se podíval na Janu.
— My jsme nechtěli žádné potíže.
— Ty už tu jsou.
V kuchyni Kláru čekal další nepříjemný detail. V lednici byly cizí potraviny, její krabičky někdo odsunul až dozadu a na pracovní desce stál hrnec, který jí nepatřil.
Jana si sedla na kraj židle a složila ruce do klína. Martin zůstal stát.
— Petr říkal, že jste jeho bývalá žena, — začal opatrně. — Že ten byt byl kdysi váš společný, rodinný, ale teď je prázdný. Tvrdil, že jste odjela na dlouho a že má právo nás sem pustit.
Klára se usmála jen očima. V tom úsměvu nebylo ani trochu pobavení.
— Rodinný ten byt nebyl nikdy. Koupila jsem ho ještě před svatbou. Petr tu bydlel, dokud jsme byli manželé, protože jsem mu dovolila tu bydlet. Po rozvodu se odstěhoval.
— Říkal, že jste ho stejně chtěla pronajímat.
— I kdybych ho pronajímat chtěla, nedává mu to právo vodit sem cizí lidi.
Jana zrudla.
— My jsme mu zaplatili.
Klára k ní pomalu otočila hlavu.
— Co jste udělali?
Martin se po ženě podrážděně ohlédl, ale slova už byla venku.
— Řekl, že berete zálohu, — pronesla Jana tiše. — Dali jsme mu peníze na měsíc a kauci za klíče. Napsal nám potvrzení rukou.
V kuchyni se rozhostilo hluché ticho.
Klára se na Janu několik vteřin jen dívala. Potom natáhla ruku.
— Ukažte mi to.
Jana vyskočila, vyběhla do předsíně a skoro hned se vrátila s kabelkou. Vytáhla z ní pomačkaný lístek vytržený z notesu.
Klára papír rozložila.