Na jaře Anna oznámila, že se rozhodla byt prodat.
Seděli v kuchyni. Za oknem odtával poslední sníh a ze střechy pravidelně kapaly kapky na parapet.
— Chci se přestěhovat k sestře na venkov, — řekla tchyně. — Dům potřebuje zateplit a zavést vodu. Peníze potřebuji teď.
Martin zbledl.
— Mami, ale my tu bydlíme. Maruška má školku hned vedle.
— Dost dlouho jsem vám pomáhala postavit se na vlastní nohy. Teď už si musíte najít něco svého.
Lenka se dívala do šálku s dávno vychladlým čajem.
Kupodivu necítila strach.
Jen únavu.
— Kolik máme času? — zeptala se.
— Měsíc. Možná měsíc a půl.
Martin si nervózně projel rukou vlasy.
— A kam půjdeme?
Lenka k němu zvedla oči.
To jeho „my“ přišlo příliš pozdě.
O týden později našla malý jednopokojový byt nedaleko školky. Stál v něm starý nábytek, podlahu pokrývalo odřené linoleum a kuchyň byla tak těsná, že se v ní dva lidé sotva vyhnuli.
Okna však vedla do dvora s kaštany a majitelce dítě nevadilo.
Lenka zaplatila nájem a převzala klíče.
Martin o ničem nevěděl.
Pořád ještě čekala.
Doufala, že manžel alespoň jednou řekne:
„Neboj se. Zvládneme to. Jsem s tebou.“
On ale každý večer opakoval totéž:
— Musím ještě promluvit s mámou. Třeba si to rozmyslí.
Pak zavolala Simona.
Martin měl zapnutý hlasitý odposlech, protože zrovna myl nádobí.
— Dávej pozor, aby Lenka nezačala chtít peníze za opravy, — prohlásila jeho sestra. — Bydlela tady skoro zadarmo. Měla by ještě poděkovat. Lidé jako ona rychle zapomínají, kam patří.
Lenka stála ve dveřích kuchyně.
Martin ji uviděl.
Jejich pohledy se střetly.
Právě tehdy mohl všechno změnit.
Stačila jediná věta.
Martin však jen vypnul hlasitý odposlech a odešel s telefonem na balkon.
Druhý den ráno začala Lenka balit.
Ne všechno.
Jen Maruščino oblečení, knížky, jejího oblíbeného plyšového zajíce, pár hrnců, ložní prádlo a krabici s doklady.
Když se Martin vrátil z práce, polovina skříně byla prázdná.
— Kde jste? — zeptal se jí do telefonu.
— V bytě u školky.
— V jakém bytě?
— V tom, který jsem pronajala.
— Leni, to myslíš vážně? Proč jsi mi nic neřekla?
Lenka se podívala na Marušku, která seděla na podlaze mezi barevnými pastelkami.
— Říkala jsem ti to skoro tři roky, Martine. Jen jsi mě neposlouchal.
Za půl hodiny už stál před jejími dveřmi.
— Otevři. Musíme si promluvit.
Lenka ho pustila dovnitř.
Martin si prohlédl stísněný pokoj, krabice u zdi i dětskou bundu přehozenou přes opěradlo židle.
— Ty jsi opravdu odešla?
— Rozhodla jsem se, že musíme hodně věcí promyslet.
— Kvůli Simoně?
— Kvůli tobě.
Martin sebou trhl.
— Já jsem tě přece nikdy neurazil.
— Dovolil jsi jiným, aby to dělali. A pokaždé jsi u toho byl.
— Já jen nemám rád konflikty.
— Konfliktu se Simonou ses vyhýbal, ale každý den jsi vytvářel další mezi námi. Jen tady nikdo nekřičel. Já mlčela, ty mlčel — a naše rodina se pomalu stávala cizí.
Martin si sedl na stoličku u okna.
— Myslel jsem, že víš, že stojím na tvé straně.
Lenka zavrtěla hlavou.
— Na něčí straně nejde stát mlčky.
Z pokoje vyšla Maruška. V rukou držela dva šálky ze své dětské čajové soupravy.
— Tati, dáš si čaj?
Martin si před ní dřepl a objal ji tak pevně, až holčička překvapeně vypískla.
— Dám, sluníčko.
Toho večera seděli všichni tři na podlaze mezi ještě nevybalenými krabicemi a pili pomyslný čaj.
Lenka se dívala na manžela a přemýšlela, že láska někdy nezmizí.
Jen jednoho dne přestane stačit k tomu, aby člověk zůstal.
O několik dní později se rodina sešla u Anny.
Simona začala hned:
— Tak co, tvoje Lenka utekla? Já jsem říkala, že je…
— Dost, — přerušil ji Martin.
Sestra zmlkla.
— Cože?
— Řekl jsem dost. Roky jsi mou ženu ponižovala a já jsem předstíral, že se nic vážného neděje.
— Už není tvoje žena, když odešla.
— Je matkou mého dítěte. Je to člověk, kterého miluji. A neodešla kvůli tobě. Odešla kvůli mému zbabělému mlčení.
Simona zrudla.
— Takže teď za všechno můžu já?
— Za svá slova odpovídáš ty. Já zase za to, že jsem tě ani jednou nezastavil.
Anna seděla u okna a prsty svírala okraj ubrusu.
— Martine, takhle se sestrou nemluv.
Podíval se na matku.
— Tohle jsem měl říct už dávno. Když ji poprvé nazvala Lenkou příživnicí a ty jsi stála vedle ní a klidně myla nádobí.
V místnosti se rozhostilo ticho.
Poprvé se mu Martin nepokusil utéct.
Následující den přišel za Lenkou.
Marušce přinesl teplé ponožky, tašku jablek a onu starou krabici od zimních bot.
— To je tvoje, — řekl. — Našel jsem ji na skříni.
Lenka krabici otevřela.
Uvnitř byly účtenky, smlouvy a doklady o zaplacení.
— Všechno jsem sečetl, — pokračoval Martin tiše. — Do toho bytu jsi vložila mnohem víc, než jsem si uvědomoval. Promluvím s mámou. Měla by ti vrátit alespoň část peněz.
— Nejde o peníze.
— Já vím. Jen se poprvé snažím udělat něco správně.
Neprosil ji, aby se vrátila.
Nesliboval velkolepě, že od zítřka bude všechno jiné.
Jen začal pravidelně chodit za dcerou. Vyzvedával Marušku ze školky, brával ji na hřiště a v novém bytě opravil viklající se skříňku.
Jednou přinesl malý psací stůl, který sám natřel bílou barvou.
Lenka ho nevyháněla.
Zároveň ale nespěchala, aby znovu otevřela dveře k životu, který vedla dřív.
Na konci listopadu napadl první sníh.
Velké měkké vločky pomalu usedaly na lavičky a holé větve kaštanů.
Martin přivedl Marušku domů po procházce. Dívka vběhla do pokoje celá rozesmátá a s červenými tvářemi.
— Mami, podívej, co jsem nakreslila!
Na papíře byly dva domy.
V jednom stála Lenka.
V druhém Martin.
Mezi nimi Maruška nakreslila dlouhý žlutý most a sebe umístila přesně doprostřed.
— To je proto, abyste k sobě mohli chodit, — vysvětlila. — Než se rozhodnete, ve kterém domě chcete bydlet.
Lence se zalily oči slzami.
Martin stál ve dveřích a v rukou držel mokrou dceřinu šálu.
— Máme chytrou holčičku, — zašeptal.
— Chytřejší než my dva, — odpověděla Lenka.
Oblékl si bundu a už se chystal odejít, když na něj zavolala:
— Martine…
Otočil se.
— Nevím, jestli se dokážeme vrátit k tomu, co jsme měli.
— Já to také nevím.
— A nechci nic uspěchat.
— Počkám.
Lenka zavrtěla hlavou.
— Nečekej. Změň se. Ne proto, abych tě vzala zpátky. Kvůli sobě. A kvůli Marušce.
Martin pomalu přikývl.
— Dobře.
Tentokrát jeho mlčení nebylo útěkem.
Slyšel každé její slovo.
Lenka zavřela dveře a vrátila se k dceři.
Maruška právě připevňovala obrázek na lednici malým magnetem ve tvaru slunečnice.
Dva domy.
Tři lidé.
A mezi nimi tenký žlutý most.
Lenka nevěděla, jestli ten most vydrží až do jara.
Poprvé po dlouhé době se však nebála zůstat na svém břehu.