Kolemjdoucí zpomalovali.
Vytahovali telefony.
Kurýr zastavil kolo u chodníku.
Leoš mi zavolal z haly.
„Slečno Prescottová, máme kontaktovat policii?“
Na obrazovce jsem viděla, jak Kateřina teatrálně ukazuje k budově.
„Ještě ne.“
„Ještě ne?“
„Otevřete hlavní dveře. Pozvěte je dovnitř. Nabídněte jim vodu a čaj. Jestli chce Kateřina slyšení, dopřejte jí ho.“
Když jsem dorazila do haly, Millerovi už obsadili odpočinkovou zónu.
Posadili se na kožené sedačky pod obrovskou obrazovku, na níž obvykle prezentujeme hospodářské výsledky a charitativní projekty. Několik zaměstnanců stálo podél stěn. Návštěvníci se drželi u recepce. Ostraha udržovala pozorný obvod.
Kateřina mě spatřila a vyřítila se ke mně.
„Ty krutá princezničko!“ křičela. „Naše rodina pro tvoji firmu pracovala celé roky a ty jsi nás bez ničeho vyhodila jen proto, že sis nedokázala udržet manžela!“
Nechala jsem ji mluvit.
Bylo to důležité.
Lidé jako Kateřina potřebovali, aby je vlastní slova spoutala.
Křičela o loajalitě. Oběti. Rodině. Třídní nenávisti. Žárlivé bývalé manželce. Bezohledném otci s miliardami.
Čím hlasitější byla, tím tišší se hala stávala.
Když se konečně odmlčela, aby popadla dech, dotkla jsem se malého mikrofonu připnutého k saku.
„Tvrdíš, že tvoje rodina pro tuto společnost tvrdě pracovala,“ řekla jsem. „Dobře. Když už jste tu všichni pohromadě, promluvme si o té práci otevřeně.“
Artur stál u ovládání obrazovky.
Přikývla jsem.
Obrazovka se rozsvítila.
Objevil se naskenovaný kontrakt.
Dole byl podpis Samuela Millera.
„Toto je smlouva schválená Samuelem Millerem, bývalým vedoucím zakázek,“ řekla jsem. „Ceny byly téměř trojnásobné oproti tržní hodnotě.“
Objevila se další stránka.
Bankovní výpis.
„Rozdíl byl převeden přes externí subjekt spojený se Zuzanou Millerovou, bývalou hlavní účetní.“
Mezi zaměstnanci se zvedlo šumění.
Zuzana, která stála v zadní části davu, se rozplakala.
Klikla jsem znovu.
„Zde jsou tři dodavatelské společnosti vedené na Viktora Millera. Nemají kancelář. Nemají zaměstnance na plný úvazek. Neexistuje žádný důkaz o provedených službách. Přesto jim Prescott Holdings celé roky posílala měsíční platby.“
Kateřinina tvář zešedla.
Megafon jí vyklouzl z ruky a s dutým úderem dopadl na naleštěnou podlahu.
Hlas jsem udržela klidný.
„Vaše rodina si pro tuto firmu nezničila záda. To udělaly tisíce poctivých zaměstnanců. Vaše rodina je okrádala.“
Venku se rozezněly sirény.
U vchodu zastavilo několik služebních vozů.
Do haly vstoupili vyšetřovatelé s deskami v rukou.
Samuel se pokusil zamířit k bočnímu východu.
Leoš už tam stál.
Zuzana si zakryla ústa.
Viktor začal křičet, že jde o nedorozumění.
Kateřina se rozhlížela po soucitu.
Nenašla ho.
Její představení se změnilo v důkazní materiál.
A publikum to pochopilo.
Odpoledne si Kateřina vybrala zoufalejší zbraň.
Děti.
Otcův dům stál za kovanou bránou v klidné ulici lemované starými stromy a pečlivě udržovanými trávníky. Česká vlajka u vchodu se lehce pohybovala v teplém větru. Byl to typ čtvrti, kde si lidé všímali cizích aut a kde se tlumené hlasy snadno nesly přes živé ploty.
Kateřina tam přijela se dvěma Antonínovými dětmi z předchozího vztahu.
Danielovi bylo deset.
Anně šest.
Přinutila je stát venku v horku s kartonovými nápisy zavěšenými kolem krku.
Dědečku Pavle, teto Eliško, prosím, odpusťte našemu otci.
Zachraňte naši rodinu.
S otcem jsme je sledovali na bezpečnostním monitoru v obývacím pokoji.
Daniel měl červený obličej zpocený od slunce. Anna si pořád mnula oči. Kateřina si k nim klekala a pokaždé, když kolem zpomalil nějaký soused, začala hlasitě plakat.
Otcova ruka sevřela hůl.
Klouby mu zbělely.
„Otevři bránu,“ řekl.
„Tati—“
„Otevři ji.“
Kovaná brána se odsunula.
Otec pomalu vyšel ven. Byl hubenější než kdysi, ale záda měl stále rovná. Kateřiny si nevšímal.
Zamířil k dětem.
Klekl si před Annu a opatrně jí sundal karton, který jí odíral krk. Potom položil ruku Danielovi na rameno.
Kateřina začala naříkat ještě hlasitěji.
„Pavle, prosím. Ty děti přijdou o otce. Měj slitování.“
Otec jednou udeřil holí o chodník.
Zvuk všechny umlčel.
„Kateřino,“ řekl hlasem, který se nesl celou příjezdovou cestou, „děti se nepoužívají jako štít před rozhodnutími dospělých.“
Kateřina otevřela ústa.
Otec pokračoval.
„O tom, co tvůj syn udělal, rozhodne soud. Tyto děti jsou nevinné. Nejsou rekvizity pro tvůj strach.“
Sousedé postávali u svých trávníků. Někteří drželi telefony svěšené podél těla. Nikdo nepromluvil.
Kateřina se otočila k nim.
„Vidíte? Bezcitní boháči. Rodina je vůbec nezajímá.“
Než mohl kdokoli odpovědět, pohnul se Daniel.
Strhl si ceduli z krku a odhodil ji na zem.
„Už to dělat nebudu,“ řekl.
Hlas se mu třásl, ale hlavu nesklonil.
Kateřina ztuhla.
Daniel vzal Annu za ruku a přitáhl si ji k sobě.
„Paní učitelka říká, že když lidé dělají špatné věci, musí za ně nést odpovědnost,“ pokračoval. „Být bez peněz není ostuda. Lhát je. Říkala jsi nám, že sem jdeme požádat o pomoc. Neřekla jsi, že nás necháš takhle stát.“
Anna se tiše rozplakala.
Daniel si sundal i druhý nápis.