Unavený otec zmizel.
Promluvil předseda společnosti.
„Dcera Pavla Prescotta se kvůli takovým lidem nezhroutí,“ řekl.
Otřela jsem si tvář rukávem.
„Nevím, jak vážné to je.“
„Já ano.“
Znehybněla jsem.
„Cože?“
„Už nějakou dobu toho vím dost,“ odpověděl. „Smlouvy. Platby dodavatelům. Nadhodnocené faktury. Přístupové záznamy. Fiktivní společnosti. Zpočátku jsem neměl všechny díly skládačky, ale měl jsem jich dost, abych pochopil, že máme problém.“
„Ty jsi to věděl?“
„Ano.“
„Proč jsi mi to neřekl?“
Tentokrát bylo jeho mlčení těžší.
„Protože bys ho chránila,“ řekl. „A kdybych zasáhl příliš brzy, uvěřila bys, že ničím tvoje manželství. Potřeboval jsem, abys to uviděla sama, bez mého stínu v místnosti.“
Pravda bolela právě proto, že byla správná.
Bránila bych Antonína.
Otce bych nazvala krutým.
Tvrdila bych, že Kateřina byla nepochopena. Obvinila bych ho, že Millerovy trestá jen proto, že nejsou Prescottovi.
Byla jsem slepá.
Přes čelní sklo jsem viděla věž Prescott Holdings tyčící se nad městem. Čtyřicet pater skla a oceli, výplat, smluv, zaměstnanců, historie, rizika a života, který můj otec vybudoval.
Roky jsem to považovala za jeho svět.
Ne za svůj.
To se změnilo na parkovišti před soudem.
„Tati,“ řekla jsem a můj hlas zněl jinak dokonce i mně. „Ve dvě hodiny budu v hlavní kanceláři.“
„Budu připravený.“
„Chci tam Artura z personálního a Leoše z bezpečnosti. A právníky v pohotovosti. Než vstoupíme do zasedací místnosti, zablokujte všechny přístupové karty spojené s Antonínem a jeho příbuznými. E-maily, databáze, bankovní oprávnění, portály dodavatelů, výtahy pro vedení, firemní zařízení. Všechno.“
Otec ani na okamžik nezaváhal.
„Zařídím.“
„A tati?“
„Ano?“
„Nevaruj je.“
Na druhé straně se ozvala krátká pauza.
Potom tiché, schvalující oddechnutí.
„Tvoje matka by tenhle tón poznala,“ řekl.
Na chvíli jsem zavřela oči.
Pak jsem nastartovala.
Motor zaburácel.
Antonín měl v jedné věci pravdu.
Kořeny byly hluboké.
Jen zapomněl, komu patří půda.
Přesně ve dvě hodiny jsem vystoupila z auta před Prescott Holdings.
Budova se zvedala nad městem s naleštěnou skleněnou fasádou, v níž se odrážely čisté stříbrné linie ulic. U vchodu vlála česká vlajka vedle vlajky společnosti. Za otočnými dveřmi se leskla hala z mramoru a oceli. Bylo v ní tolik starých peněz, že už neměly potřebu křičet.
Pět let jsem do té budovy vstupovala především jako Antonínova manželka.
Toho odpoledne jsem vstoupila jako Eliška Prescottová.
Měla jsem černý kalhotový kostým s ostrými rameny a úzkým pasem. Vlasy jsem si stáhla dozadu. Podpatky klapaly po žule v rázném rytmu a rozhovory kolem mě utichaly ještě dřív, než jsem došla k recepci.
Recepční zvedla hlavu a ztuhla.
„Slečno Prescottová,“ řekla rychle.
Ne paní Millerová.
Slečno Prescottová.
Ostraha se narovnala.
Asistentka u kavárny položila telefon. Dva analytici u výtahů přerušili rozhovor uprostřed věty.
Ticho mě následovalo halou jako náhlá změna počasí.
U soukromého výtahu čekal Artur Greaves, ředitel personálního oddělení. S mým otcem pracoval téměř třicet let. Vlasy měl už šedivé a záda lehce ohnutá, ale oči za tenkými brýlemi zůstávaly jasné.
Vedle něj stál Leoš Hayes, šéf bezpečnosti, se šesti muži v tmavých oblecích.
Artur držel objemnou složku.
„Všechno je připravené,“ řekl.
Vzala jsem si ji.
„Všiml si Antonín něčeho?“
„Jeho účet začal před dvanácti minutami vracet chybové hlášky. Každou chvíli zavolá na IT.“
„Dobře.“
Dveře výtahu se otevřely.
Nastoupili jsme.
Nikdo nemluvil, zatímco čísla stoupala.
Třicet čtyři.
Třicet pět.
Třicet šest.
S každým patrem ve mně něco chladlo a uklidňovalo se.
Čtyřicet.
Výkonné patro ústilo do chodby lemované zarámovanými fotografiemi významných okamžiků společnosti. Slavnostní otevření. Stříhání pásky. Charitativní akce. Můj otec, jak si podává ruce s ministry, starosty, odboráři a zaměstnanci, kteří strávili celý život budováním něčeho skutečného.
Na konci chodby byla přes skleněnou stěnu vidět zasedací místnost.
Kateřina Millerová seděla v křesle viceprezidentky.
Ne vedle něj.
Přímo v něm.
Měla na sobě červené sametové šaty a tak velký perlový náhrdelník, že pod zapuštěnými světly působil téměř divadelně. Jednou rukou svírala šálek kávy, druhou mávala ve vzduchu a smála se lidem shromážděným kolem stolu.
Její bratr Samuel, vedoucí zakázek, seděl s rozepnutým sakem a nohama nataženýma pod skleněným stolem.
Její sestra Zuzana, hlavní účetní, projížděla údaje na tabletu.
Dvě neteře a synovci zabrali místa určená pro vyšší ředitele.
Jeden bratranec napojený na dodavatelské příbuzné měl před sebou talíř s pečivem.
Všichni působili naprosto pohodlně.
A právě to mi sevřelo hrudník.
Neskrývali se.
Nebyli nervózní.
Byli ve firmě mé rodiny tak dlouho, že začali věřit, že jim místnost patří.
Položila jsem ruku na dubové dveře.
Pak jsem je otevřela.
Smích okamžitě umlkl.
Všechny tváře se otočily.
Kateřina mě zahlédla jako první. Překvapení vystřídalo podráždění a potom známý úsměv, který používala, když chtěla někoho urazit pod rouškou zdvořilosti.