„Projevil jsi iniciativu?“ Kateřina vstala a zadívala se mu přímo do očí. V jejím pohledu bylo tolik otevřeného opovržení, že Petr na okamžik zmlkl. „Tvoje iniciativa skončila ve chvíli, kdy jsi uviděl částku na výplatní pásce. Od té chvíle rozhodovala Marie. Ona stanovila, že notebook nepotřebuji. Ona našla tenhle zázrak techniky. Ona ti přikázala poslat jí zbytek peněz, aby se náhodou nedostaly ke mně.“
„Nemusí tě vůbec zajímat, s kým se radím!“ vyštěkl Petr, i když cítil, jak z něj jistota pomalu uniká. „Jsem muž a rozhodl jsem se sám!“
„Nejdřív ses ptal vlastní matky, jestli smíš koupit manželce dárek k výročí?! Ty se vůbec slyšíš? Chodíš do práce, vyděláváš peníze, ale o vlastních penězích rozhoduješ až po maminčině schválení! Já nepotřebuji manžela, kterého někdo vodí jako loutku. Polož klíče a vrať se do dětského pokoje k rodičům!“ vykřikla Kateřina.
Petr ustoupil, jako by ho skutečně udeřila. Obličej mu zrudl uražeností a pobouřením. Nervózně si povytáhl límec košile a několik okamžiků na ni jen zíral, neschopen uvěřit tomu, co slyšel.
„Ty víš, co říkáš?“ zasyčel. „Chceš vyhodit vlastního manžela kvůli kuchyňskému robotu? Jen proto, že jsem ti nedal sto tisíc na ten tvůj hloupý rozmar? Jsi obyčejná materialistka! Od začátku ti šlo jen o moje peníze!“
„Kdyby mi šlo o peníze, nebydlel bys tři roky zadarmo v bytě, který patří mně,“ odsekla Kateřina a nepřestávala se na něj chladně dívat. „A vůbec nejde o ten robot. Vyhazuji tě proto, že jsem si kdysi myslela, že si beru samostatného dospělého muže. Ve skutečnosti jsem získala domácí zastoupení Marie. V tomhle manželství jsi téměř nikdy nebyl ty, Petře. Pořád tu byly jen její pokyny, její výpočty, její rady a její představy o tom, jak máme žít.“
„To se říká rozumný přístup k penězům!“ bránil se a zoufale se snažil získat zpět pocit kontroly. „Jsme rodina a musíme šetřit!“
„Rodina jste tady ty a tvoje matka. Mě jste si přidali jako servisní doplněk, kterému stačí dát zlevněný mixér, aby rychleji připravoval večeři,“ řekla Kateřina pevně a ukázala směrem k chodbě. „Klíče necháš na stolku u zrcadla. Věci si sbalíme hned. Velká cestovní taška je na balkoně.“
Petr na ni hleděl v naprostém nepochopení. Pořád čekal, že změkne, obrátí všechno v žert nebo mu alespoň nabídne nějaký kompromis ohledně notebooku. Kateřina se však ani nepohnula. Ruce měla založené na prsou, výraz klidný. Nebyly v něm pochybnosti ani chuť smlouvat. Rozhodnutí už padlo.
„Ty to myslíš vážně?“ zeptal se pomalu skrz zuby. „Právě dnes, v den našeho výročí, ničíš naše manželství?“
„Naše manželství skončilo včera, když jsi peníze slíbené na můj pracovní notebook poslal své matce. Dnes už jen sklízíme následky tvého velmi racionálního rozhodnutí,“ odpověděla suše. „Klíče polož na stolek. Hned.“
Petr pochopil, že na ni tlak nezabere, a vztekle mávl rukou.
„Tak si ten svůj byt užij! Zůstaň sama se svými počítači! Ještě uvidíme, komu budeš s takovými nároky vůbec k něčemu!“ zakřičel a zamířil do ložnice.
Kateřina na tu ubohou snahu ublížit mu neodpověděla. Místo toho přešla ke stolu, zvedla velkou krabici s robotem a vydala se za ním. Jestli byl Petr na svůj praktický dárek tak hrdý, měl si ho rozhodně odnést s sebou.
„Petře, můžeš zavřít tašku. Robot se nahoře krásně vešel, přímo na tvoje košile,“ oznámila nevzrušeně, když se opřela o futra.
Petr stál v předsíni a ze všech sil se snažil zapnout zip cestovní tašky. Syntetická látka se napínala a žalostně praskala, ale zapínání nešlo přes krabici, která vyčnívala ven. Petr těžce dýchal a na čele se mu perlil pot. Zřejmě vůbec nečekal, že mu manželka uspořádá stěhování tak rychle, klidně a bez jediné hysterické scény.
Nakonec zápas se zipem vzdal a vytáhl z kapsy telefon.
„Takhle to neskončí. Teď si tě poslechne někdo, kdo opravdu chápe, co se děje, když ty sama nemáš dost rozumu,“ procedil vztekle. Několikrát klepl na displej a okázale zapnul hlasitý odposlech.
Předsíní se rozlehlo dlouhé vyzvánění. Kateřina se ani nepohnula. Jen klidně pozorovala poslední dějství celého představení. Na třetí zazvonění se na druhé straně ozval hlas.
„Petříčku, proč voláš? Tak co, už dárek rozbalila?“ Marie zněla energicky a velitelsky.
„Mami, Kateřina mě vyhazuje z bytu!“ vyhrkl Petr a vrhl na manželku téměř vítězný pohled, jako by právě přivolal neviditelnou posilu. „Všechno mi sbalila, tvého robota strčila do tašky a chce, abych jí nechal klíče. A to všechno jen proto, že jsem jí odmítl koupit ten pitomý počítač a poslal peníze na vklad!“
Z telefonu se ozvalo hlasité rozhořčené zalapání po dechu. Marie něco takového zřejmě nečekala, ale zmatek trval jen krátce. Hned nato se jí v hlase objevily obvyklé chladné a poučující tóny.
„Kateřino, úplně ses zbláznila?“ osopila se na ni. „Manžel ti přinesl do domácnosti potřebnou věc a ještě ušetřil peníze, a ty ho kvůli svým rozmarům vyhazuješ? Okamžitě přestaň dělat scénu, vybal tašku a Petrovi se omluv! Udělal všechno správně. Domácí spotřebič využije celá rodina a volné peníze mají ležet na úročeném účtu.“