Kateřina se odlepila od futer a přistoupila k Petrovi. K telefonu se sklánět nemusela. Její hlas byl dobře slyšet i bez toho.
„Marie, váš syn se trochu mýlí, když mluví o rodině,“ řekla klidně a nespouštěla z Petra oči. „Mezi námi už žádná rodina není. Jeho skutečnou rodinou jste vy. A jak se ukázalo, společný máte i rozpočet. Já jsem poslední tři roky byla jen bezplatná kulisa, díky které mohl váš syn vypadat jako samostatný dospělý muž.“
„Co je to za nesmysly?“ zaječela tchyně. „Můj syn pracuje a vydělává! Samozřejmě má právo rozumně nakládat se svými penězi! Ty jsi jen rozhazovačná ženská, která nedokáže ocenit skutečné mužské rozhodnutí!“
„Mužské rozhodnutí?“ Kateřina se usmála tak pohrdavě, že Petr mimoděk ustoupil. „Muž odpovídá za svá slova a dodržuje sliby, které dal své manželce. Jestli třicetiletý člověk nejdřív běží za maminkou, aby se zeptal, zda smí utratit vlastní prémii, potom jí poslušně pošle peníze a zruší nákup pracovního vybavení pro manželku, není to mužnost. Je to dospívající kluk s kapesným.“
„Jak se mnou tohle mluvíš?! Celý život jsem pracovala jako ekonomka! Vím, jak se má vést rozpočet!“ Marie už téměř křičela.
„Výborně. Tak veďte rozpočet společně s Petrem u sebe doma,“ odpověděla Kateřina tvrdě. „Tak jste se bála, že vaši prémii utratím za počítač potřebný k práci, až váš syn kvůli tomu zůstal bez bydlení. Skvělá finanční strategie, Marie. Myslím, že úroky z vašeho zázračného vkladu mu pohodlně pokryjí každodenní cestu z vašeho malého bytu do práce.“
„Kateřino, zmlkni!“ zařval Petr a pokusil se překřičet obě ženy. Chtěl vypnout hlasitý odposlech, ale prsty se mu nervozitou smekaly po displeji.
„Ne. Teď budeš chvíli mlčet ty,“ obrátila se Kateřina k manželovi. „Ty jsi jí zavolal. Ty jsi zapnul hlasitý odposlech a čekal, že mě maminka srovná do latě a já se zaleknu a s vděčností začnu rozbalovat ten levný robot. Dokonce i při hádce s vlastní ženou si voláš maminku na pomoc. Není v tobě nic vlastního, Petře. Ani vlastní názor, ani charakter, ani schopnost nést odpovědnost za svá rozhodnutí. Jsi jen mluvící loutka, které někdo pořád napovídá text.“
„S takovou povahou s tebou nikdo nevydrží!“ pokračovala Marie do telefonu. „Zůstaneš sama se svými nároky!“
„To mi vyhovuje. Lepší být sama než žít ve třech jako dosud,“ řekla Kateřina chladně. „Váš investiční projekt si můžete vzít zpátky. Už je sbalený a čeká v předsíni.“
Otočila se ke stolku, vzala Petrovu náhradní sadu klíčů a hodila ji do malé plastové misky na drobnosti. Kov suše zazvonil o dno.
Petr stál s očima dokořán. Během několika minut se rozpadla iluze dospělosti, kterou si celé roky budoval. Autorita jeho matky, za kterou se schovával při každém konfliktu, tentokrát nepomohla. Poprvé před sebou měl prostou realitu: jeho žena ho právě označila za člověka, který nedokáže samostatně řídit ani vlastní život.
Neměl co říct. Vztek postupně vystřídalo zmaté ticho a těžký pocit ponížení. Petr hovor prudce ukončil, popadl napůl zavřenou cestovní tašku, z níž vyčnívala barevná krabice, a přehodil si popruh přes rameno. Do druhé ruky vzal tašku s botami.
„Ještě budeš litovat. Hodně litovat toho, co jsi právě udělala,“ procedil a zoufale se snažil zachovat si poslední zbytky důstojnosti.
„Možná. Ale teď odejdi z mého bytu,“ odpověděla Kateřina naprosto klidně a ukázala na otevřené dveře.
Petr překročil práh, ale hned se neobratně zachytil taškou o rám. Krabice s jeho drahocenným kuchyňským robotem tupě narazila do dřeva. Prudce se otočil, zřejmě chtěl ještě pronést nějakou urážku, Kateřina mu však nedala příležitost.
Jednoduše zavřela dveře.
Zámek cvakl obyčejně a důvěrně. Kateřina otočila klíčem dvakrát, zasunula kovovou závoru a teprve potom pomalu vydechla. Byt naplnila známá vůně čistoty smíšená s lehkým aroma její oblíbené kávy. Pohlédla na prázdný prostor u vchodu a potom na misku, v níž ležely klíče.
Necítila lítost.
Zůstával v ní jen nepříjemný pocit odporu, který se pomalu rozpouštěl a ustupoval klidné, téměř věcné úlevě.
Konečně z jejího bytu zmizela další nepotřebná a dávno nefunkční věc.