„Moje takzvané obrázky platí polovinu nákladů na domácnost, jídlo v téhle lednici i benzin do tvého auta,“ odpověděla klidně. „A když už mluvíš o zkušenostech… Tvoje velká odbornice na ekonomii pořád bydlí v malém bytě v paneláku. Byt, ve kterém teď stojíme, jsem koupila já ještě před svatbou. Takže tvoje finanční přednášky působí obzvlášť směšně.“
„Ty mi zase předhazuješ svůj byt!“ procedil Petr skrz zuby. „Stačí ti sebemenší příležitost a hned mě ponižuješ. Já se snažím kvůli nám, přemýšlím, jak ušetřit každou korunu, a ty kvůli nějakému notebooku děláš scénu a ještě se hrabeš v cizí korespondenci.“
„Nedělám scénu. Jen vyjmenovávám fakta. Odmítl jsi mi koupit pracovní nástroj, přestože jsi mi ho sám slíbil. Poslal jsi sto tisíc korun člověku, který se vůbec nepodílí na našem společném rozpočtu. A teď tomu říkáš péče o mě.“
„Moje matka je také moje rodina! Má právo mluvit do mých peněz už jen proto, že jsme příbuzní,“ odsekl Petr a popadl tablet. „A dárek už doručují do výdejního místa. Zítra máme výročí, po práci ho vyzvednu. Doufám, že se přestaneš chovat jako rozmazlené dítě a normálně přijmeš užitečnou věc.“
Kateřina mlčky sledovala, jak tablet odemkl a spěšně odstranil zprávu z obrazovky. V Petrovo představě bylo všechno dokonalé: byl rozumný, peníze ochránil, vyhověl matce a manželce pořídil praktický domácí spotřebič. To, že kvůli tomu porušil slib, ignoroval její pracovní potřeby a lhal jí, pro něj zjevně nic neznamenalo.
„Takže kuchyňský robot místo počítače,“ řekla Kateřina zamyšleně. „A zbytek peněz už není u nás. Rozumím.“
„Výborně, konečně ti to došlo,“ přikývl Petr spokojeně. Upřímně uvěřil, že manželka ustoupila. „Zítra to v klidu oslavíme. Objednáme pizzu, já přinesu robot. Rozbalíš ho a vyzkoušíš. Nic strašného se nestalo. Jen se mi příště nepleť do mých finančních záležitostí.“
Vrátil se do kuchyně, tiše si pískal a očividně považoval hádku za vyhranou. Kateřina zůstala sama v obýváku. V hlavě už přesně věděla, jak bude vypadat následující večer. Pro kompromisy s tímto člověkem v její budoucnosti nezbylo místo.
„Tak co, všechno nejlepší k našemu třetímu výročí!“ zvolal Petr, když následující den vstoupil do bytu s obrovskou barevnou krabicí v náručí. „Tady máš něco opravdu potřebného do domácnosti, ne ty svoje drahé svítící hračky!“
Boty shodil hned u dveří, aniž by je postavil na botník, a těžkou krabici odtáhl do kuchyně. Kateřina seděla u barového pultu před šálkem dávno vychladlého čaje a ani se k němu neotočila. Žádný slavnostní stůl nebyl připravený. Nebyla tu pizza, o které Petr mluvil, žádné skleničky, svíčky ani sebemenší známka výročí. Jen obyčejný všední večer.
Petr položil krabici doprostřed jídelního stolu. Na lesklém obalu se vyjímal obrovský kuchyňský robot neznámé čínské značky. Vedle něj výrobce vyjmenoval všechny přednosti: patnáct rychlostí, mlýnek na maso, mixér, nástavec na těsto a ještě dlouhou řadu dalších funkcí. Petr očividně čekal, že Kateřina začne nadšeně rozbalovat dárek a chválit jeho hospodárnost.
„Tak dělej, rozbal ho,“ pobídl ji a mnul si ruce. „Na výdejně jsem všechno osobně zkontroloval. Je tu skvělá metla, dvojité struhadlo a pořádně výkonný mixér. Už nebudeš říkat, že ti vaření zabírá tolik času. Je to kvalitní věc, vydrží roky. Kov je pořádný a plast pevný.“
„Doma téměř nepečeme, Petře. A bramborovou kaši nepřipravujeme po kýblech,“ řekla Kateřina klidně. Na barevnou krabici se dívala, jako by někdo na její čistý stůl položil pytel stavebního odpadu. „Pracuji z domova. Mám několik naléhavých grafických projektů a potřebuji výkonný procesor na zpracování obrazu. Nepotřebuji motor, který dokáže umlít kosti. A k čemu mi bude nástavec na hutné těsto, když chleba kupujeme v pekárně přes ulici?“
„Tak začneš sama péct!“ odpověděl Petr bezstarostně. Otevřel lednici a zamračil se, když v ní nenašel žádné slavnostní jídlo. „Každá normální manželka by měla umět vařit všechno. Maminka říká, že opravdová hospodyně pro takový robot vždycky najde využití. A jestli ne, je jen líná učit se a zlepšovat v domácnosti. Matka dodnes používá starý počítač, hraje na něm pasiáns a všechno funguje. Ty si jen dodáváš důležitosti těmi svými projekty.“
Kateřina pomalu položila šálek na stůl. Celá situace byla tak absurdní, že ji skoro přestávala rozčilovat. Třicetiletý muž stál v jejím bytě a vážně tvrdil, že levný kuchyňský přístroj vybraný podle odkazu jeho matky je důležitější než profesionální vybavení, které jeho žena potřebuje k práci.
„Maminka říká,“ zopakovala tiše. „Samozřejmě. Ani vlastní argument jsi nedokázal vymyslet. Jen jsi převzal její slova, přinesl domů obrovskou levnou krabici a čekáš, že kolem tebe začnu poskakovat a děkovat ti za neuvěřitelnou velkorysost?“
Petr podrážděně zabouchl lednici. Předstíraná veselost z něj rázem spadla. Přistoupil ke krabici a položil na ni ruku, jako by ji chtěl chránit před útokem.
„Tak už to zase začíná! Koupil jsem ti normální dárek! Projevil jsem iniciativu, vybral užitečnou věc pro náš domov! A ty jsi znovu nespokojená jen proto, že jsi nedostala svou drahou hračku! Jsi nevděčná!“