„Petře, včera jsi přece dostal čtvrtletní prémii, nepletu se? Tak zítra po práci zajedeme do obchodu pro můj nový notebook, dokud ještě platí sleva. Vybrala jsem přesný model a dala ho do košíku, abychom ho pak nemuseli znovu hledat.“
Petr se pomalu přehraboval vidličkou v těstovinách a ani jednou se na manželku nepodíval.
„Kateřino, možná bychom s tím nákupem zatím neměli tak spěchat,“ pronesl opatrně. „Teď nejsou zrovna ideální okolnosti. Bylo by rozumnější peníze ušetřit.“
Kateřina přestala utírat kuchyňskou linku. Mokrá utěrka jí zůstala viset nad dřezem a ona se pomalu otočila k manželovi. Ještě před chvílí kuchyní zněly obvyklé večerní zvuky — hučení digestoře, cinkání nádobí a tiché vrčení lednice. Teď jako by všechno ustoupilo do pozadí a zůstalo jen nepříjemné tušení.
„Jaké okolnosti?“ zeptala se klidně. Pozorně sledovala, jak Petr hledí všude možně, jen ne na ni. „Domluvili jsme se na tom před dvěma měsíci. Můj starý notebook sotva spouští pracovní programy. Minulý týden jsi sám viděl, jak se zasekl právě ve chvíli, kdy jsem ukládala projekt. Rozhodli jsme se, že tvoje čtvrtletní prémie bude můj dárek k výročí. Nebyl to můj jednostranný nápad, dohodli jsme se společně. Co se během jediného dne změnilo?“
„Vždyť jsme toho už napovídali,“ zamumlal Petr. Do úst si strčil kus dávno studeného karbanátku a pomalu ho žvýkal, jen aby získal čas. „Situace se mění. Teď by bylo hloupé vyhodit tolik peněz za něco, bez čeho se dá obejít. Sto tisíc za kus plastu s obrazovkou? To je podle mě šílenství. Ty peníze se dají využít mnohem rozumněji.“
Kateřina položila utěrku vedle dřezu, pečlivě si osušila ruce papírovým ubrouskem, přeložila ho a odhodila do koše. Pak přešla ke stolu, opřela obě ruce o opěradlo volné židle a pohlédla na manžela.
„Vyhodit peníze? Využít je rozumněji?“ zopakovala pomalu. Petr okamžitě sáhl po sklenici s višňovým kompotem a předstíral, že má najednou nesnesitelnou žízeň. Ke sklenici se však rty ani nepřiblížil. „Petře, slyšíš vůbec, co říkáš? Nemáme žádné půjčky ani hypotéku. Lednice je plná nejméně na týden. Do výplaty zbývá patnáct dní a peníze na běžné výdaje jsou v komodě. Co tak hrozného se stalo, že jsi najednou změnil názor na věc, kterou potřebuji přímo k práci a vydělávání peněz?“
„Tomu se říká finanční gramotnost,“ odsekl. Nervózně si otřel rty ubrouskem a pak ho sevřel v dlani. „Každý musí mít finanční rezervu. Nikdo neví, co přijde zítra. Ty ses prostě upnula na svůj notebook. Ten starý se ještě zapne, ne? Nějak funguje? Klávesy reagují? Tak ho můžeš používat. Proč vyhazovat celé jmění za další hračku?“
„Hračku? Na téhle ‚hračce‘ vytvářím návrhy, které přinášejí přesně polovinu našeho rodinného příjmu, kdybys na to náhodou zapomněl. A také jsme si naprosto jasně řekli, že nový notebook bude můj dárek k třetímu výročí svatby. Slíbil jsi mi to. Ne jen tak mimochodem — díval ses mi přitom přímo do očí.“
Petr se na dřevěné židli neklidně zavrtěl, jako by se sedák náhle rozpálil. Bylo zřejmé, že je mu rozhovor nepříjemný, přesto se své předem připravené verze nehodlal vzdát. Odsunul nedojedený talíř a demonstrativně si založil ruce na prsou.
„Řekl jsem, že o tom popřemýšlím. Popřemýšlel jsem a rozhodl se, že ty peníze teď využijeme jinak. Nedělej z ničeho drama. Já jsem muž v téhle domácnosti, prémii jsem si vydělal vlastní prací, takže mám právo rozhodnout, jak s ní naložíme ve prospěch rodiny.“
Kateřina se krátce zasmála. Z Petrova podání znělo spojení „ve prospěch rodiny“ vždycky podivně, jako by opakoval cizí větu naučenou zpaměti. O rodinné finance se nikdy zvlášť nezajímal. Část výplaty posílal na společný účet a dál už raději nepátral, kam peníze mizí.
„Nech mě hádat,“ řekla Kateřina, narovnala se a zkřížila ruce stejně jako on. „Včera večer, když jsem byla v koupelně a sušila si vlasy, jsi mluvil s Marií? Řekl jsi mamince, že jsi dostal prémii, a ona potom provedla úplný audit našeho rozpočtu a vysvětlila ti, za co smíme utrácet?“
„Co s tím má moje matka společného?“ Petrův hlas vyskočil téměř do fistule. Prudce se opřel. „Ty ji pořád zatahuješ do věcí, do kterých jí nic není. Rozhodl jsem se sám. Mám snad vlastní rozum, ne?“
„Samozřejmě,“ přikývla Kateřina a otevřela lednici, aby vyndala nádobu na zbytky večeře. „Jen je zvláštní, že ten tvůj vlastní rozum začíná používat výrazy jako ‚nerozumné výdaje‘ a ‚finanční rezerva‘ vždycky až po hodině a půl hovoru s tvojí matkou. Určitě už si představovala, jak bezmyšlenkovitě rozhazuju tvé nesmírné bohatství.“
„Kateřino, přestaň si brát mou matku do úst!“ Petr udeřil dlaní do stolu. Vidlička vyskočila a cinkla o okraj talíře. „Je starší než ty, prožila celý život a s penězi umí zacházet, na rozdíl od některých lidí. Když mi vlastní matka poradí něco rozumného, proč bych ji neměl poslouchat? Jsme manželé už tři roky. Je načase myslet na budoucnost, ne jen na tvoje osobní rozmary.“