Před pěti lety jsem se bez větších hádek rozvedl. Na svobodný život jsem si zvykl poměrně rychle, naučil jsem se vařit jen pro jednoho, starat se o domácnost a večery trávit podle svého. Jenže nedávno mi došlo, že vracet se každý den do tichého prázdného bytu už mě začíná unavovat.
Je mi šestapadesát, zdraví mi zatím slouží a energie mám pořád dost. Zaregistroval jsem se tedy na seznamce s nadějí, že potkám obyčejnou ženu, se kterou bych mohl sdílet každodenní život. Nehledal jsem dobrodružství na pár týdnů, ale partnerku pro společné bydlení, výlety, odpočinek i obyčejné domácí starosti.
A zprvu to vypadalo, že přesně takovou ženu jsem našel. Její profil byl stručný a ničím zvláštní:
„Jana, 56 let, vdova, ráda bych poznala slušného muže pro vážný vztah.“
Na fotografii byla sympatická žena s přirozeným vzhledem, příjemnou tváří a laskavýma očima. Žádné přehnané pózy, žádné okázalé fráze. Začali jsme si psát téměř okamžitě. Hned jsem jí otevřeně řekl, že nehodlám dlouhé měsíce vést nekonečné internetové rozhovory. Chtěl jsem se seznámit se skutečnou ženou, se kterou by se dalo normálně žít, společně nakupovat, odpočívat a jezdit na dovolenou.
Jana odpověděla, že to vidí úplně stejně. Proto jsme se hned domluvili na setkání o následujícím víkendu v centru města.
První schůzka dopadla skvěle. Počasí nám přálo, a tak jsme několik hodin procházeli ulicemi. Jana vyprávěla o své práci, mluvila o vnoučatech a vzpomínala na různé příhody ze života. Naslouchal jsem jí a snažil se, aby rozhovor plynul přirozeně. Líbilo se mi, že nemluvila bez přestání jen proto, aby zaplnila každé ticho. Působila klidně, rozumně a příjemně.
Později jsem ji pozval do kavárny a účet samozřejmě zaplatil já. V tomhle jsem muž staré školy. Když ženu pozvu, považuji za samozřejmé, že se také postarám o placení.
Následující týdny probíhaly v duchu klasického období namlouvání. Kytice i drobné sladkosti jsem pořizoval většinou já, ale volný čas jsme trávili společně. Téměř každý pátek a sobotu jsme měli nějaký program. Nikdy jsem nebyl lakomý, přesto mi při zpětném pohledu není úplně příjemné sčítat, kolik mě ty dva měsíce aktivního dvoření vlastně stály.
Chodili jsme do divadla a po představení skoro vždy následovala večeře v restauraci. Jeden týden jsme navštívili výstavu uměleckých předmětů z kamene, jindy jsme koupili lístky na koncert. Několikrát jsme vyrazili mimo město do rekreačního areálu, kde jsme se prošli a dali si oběd na čerstvém vzduchu.
Snažil jsem se být galantní a měl jsem dojem, že se naše vztahy postupně prohlubují. Jana se usmívala, při chůzi mě brala pod paží a občas pronesla:
„Milane, s tebou se mi tráví čas opravdu krásně. Jsi skutečný gentleman.“
Samozřejmě mě taková slova těšila.
První varovné signály v poslední řadě kina
Když si dnes na celé to období vzpomenu, chápu, že mi Jana už tehdy dávala poměrně jasně najevo, co bude následovat.
Za celé dva měsíce mě ani jednou nepozvala k sobě domů. Ani jen na obyčejný čaj. Pokaždé se objevila nějaká nová překážka.
„Jejda, mám doma strašný nepořádek.“
„Dnes u mě spí vnučka.“
„Po práci jsem úplně vyčerpaná. Raději si někam sedneme.“
Zpočátku jsem si říkal, že se možná jen stydí. Osamělá žena mohla být zvyklá žít sama a necítit se dobře při představě, že k sobě pustí cizího muže. Nechtěl jsem na ni tlačit, a tak jsem čekal, až sama uzná, že nastal vhodný okamžik.
Další věcí bylo, že Jana často mluvila o našem věku, ale pokaždé trochu jiným způsobem. Když šlo o restaurace, výlety nebo zábavu, působila jako neobyčejně vitální, skoro mladá žena. Dokázala s nadšením navrhnout, abychom na víkend vyrazili do jiného města a cestou se zastavili v aquaparku.
Jakmile se však rozhovor stočil k osobnějšímu tématu nebo k obyčejnému doteku, její nálada se náhle změnila. Najednou přede mnou seděla podrážděná starší dáma, kterou obtěžovala už samotná myšlenka na jakoukoli intimitu.
Jednou jsme seděli v poslední řadě kina. Film byl tak nudný, že jsem měl co dělat, abych neusnul. Opatrně jsem položil Janě ruku na koleno. Jen lehký dotek, nic víc. Nesnažil jsem se ji osahávat ani překračovat její hranice.
Jana mi ruku klidně, ale rozhodně sundala.
„Milane, lidé kolem nás se dívají.“
„Jano, vždyť je tu tma a vedle nás nikdo nesedí.“
„To je jedno. Zvenčí to vypadá nevhodně. Už přece nejsme školáci.“
Tehdy jsem si řekl, že za tím možná stojí přísná výchova. Možná je skutečně velmi cudná a já musím její osobní hranice respektovat. Přesto se ve mně usadily pochybnosti. Oběma nám bylo skoro šedesát. Nejsme děti, které mohou celé měsíce předstírat nedostupnost a hrát uraženou nevinnost. Času před sebou nemáme nekonečno.
Jana také velmi ráda a podrobně vyprávěla o svých různých zdravotních potížích. Chápu, že v našem věku občas bolí záda, zlobí tlak nebo se ozvou klouby. Jenže ona o tom mluvila s takovým zaujetím, jako by to byla její nejoblíbenější témata.
Dokázala u večeře dlouze popisovat, v jakém místě ji vystřeluje bolest do zad a které léky jí nejlépe snižují cholesterol.
Trpělivě jsem ji poslouchal, upřímně jsem s ní soucítil a dokonce jsem jí nabídl, že ji odvezu k dobrému specialistovi. Jednou jsem se ale zmínil, že dvakrát týdně chodím plavat, abych zůstal v kondici. Jana se zatvářila velmi nespokojeně.
„A proč se tak namáháš? Akorát si dřív zničíš srdce. V našem věku by měl člověk klidně ležet na pohovce, číst si a odpočívat, ne se koupat v chlorované vodě.“
Jenže já rozhodně nemám v úmyslu strávit zbytek života vleže na gauči. Chci žít naplno, dokud mi to zdraví dovolí.
Okamžik pravdy a nečekaná přednáška o slušnosti
Včera celá tahle podivná známost konečně dospěla ke svému předvídatelnému konci. Rozhodl jsem se, že už nemá smysl dál kroužit kolem tématu a tvářit se jako nezkušený chlapec. Dva měsíce jsou podle mě dostatečně dlouhá doba na to, aby člověk poznal, jestli s druhým dokáže vytvořit skutečný partnerský vztah.
Večer jsme zašli do restaurace. Dali jsme si večeři, objednali něco dobrého k jídlu a láhev slušného vína. Nálada byla příjemná. Jana se smála a vyprávěla mi zábavnou příhodu ze své práce. Díval jsem se na ni a říkal si, že vedle mě sedí hezká, normální žena. Připadalo mi zbytečné naše sbližování dál uměle odkládat.
Po večeři jsme vyšli ven a nastoupili do mého auta. Za okny drobně pršelo, uvnitř bylo teplo a z reproduktorů tiše hrála hudba. Otočil jsem se k Janě a vzal ji za ruku. Tentokrát mi ji nevytrhla.
„Jano, nechceš jet ke mně? Mohli bychom si v klidu sednout, dát si čaj a poslechnout hudbu.“
Její tělo okamžitě ztuhlo. Ještě před chvílí se usmívala, ale teď úsměv zmizel a tvář jí zchladla, jako by vedle mě najednou seděla úplně jiná žena.
„Milane, na co tím vlastně narážíš?“
„Na nic nenarážím. Říkám to přímo. Líbíš se mi. Jsem volný muž a ty jsi volná žena. Více než dva měsíce se vídáme. Připadá mi naprosto přirozené, že by se náš vztah měl posunout dál.“
To, co následovalo, mě na několik vteřin úplně připravilo o slova. Jana mi začala přednášet o věku, společenských normách a duchovních hodnotách, jako by přede mnou stála učitelka a já byl žák, který provedl něco nepřístojného.
„Slyšíš vůbec, co říkáš?“ zeptala se přísně. „Takové věci patří mladým lidem a mají smysl jen kvůli plození dětí. K čemu by to bylo nám, starým? Vždyť je to směšné. Představ si, jak bychom oba vypadali bez oblečení. Já mám tady převislou kůži a tobě vystupuje břicho. Bylo by to odpudivé. Lidé v našem věku by měli hledat duchovní blízkost, vzájemnou podporu, přátelství a pomoc v domácnosti. Ale ty myslíš jen na jedno, jako nějaké primitivní zvíře.“
Seděl jsem, poslouchal ten proud slov a nedokázal pochopit, co se právě děje. Kvůli tomu, že jsem zatoužil po blízkosti ženy, o kterou jsem se dva měsíce snažil, jsem se najednou stal špinavým zvířetem.
„Počkej, Jano. Jaké vystupující břicho? Pravidelně cvičím v posilovně. A po mužské stránce je u mě všechno v pořádku. Ty navíc na svůj věk vypadáš skvěle. Proč sama sebe předem odepisuješ? Kdo ti namluvil, že v šestapadesáti život končí a člověku zbývá už jen duchovní splynutí?“
„Protože se to tak sluší!“ odsekla. „Slušné ženy v mém věku se starají o vnoučata a pěstují na zahradě zeleninu. Neskáčou do postelí cizím mužům. Bylo by mi strašně trapně před vlastními dospělými dětmi, kdybych si našla chlapa kvůli takovým věcem.“
V tu chvíli mi došla trpělivost. Řekl jsem jí všechno, co se ve mně za poslední týdny nahromadilo.
„Takže ty jsi ve skutečnosti nehledala muže pro společný život. Dva měsíce jsi ochotně večeřela na můj účet, vozila se v mém autě a chodila na drahá představení. Přijímat dárky od toho údajného ‚zvířete‘ ti vůbec nevadilo. Když jsem platil všechny naše kulturní výlety, s tou tvou vznešenou duchovností se to nijak netlouklo. Ale jakmile jsem zatoužil po obyčejné lidské blízkosti, najednou je to odporné.“
Jana prudce zrudla. Nebylo to rozpaky, ale vztekem.
„Takže mi teď budeš vyčítat každý kousek jídla, který jsem snědla? Myslela jsem si, že jsi velkorysý opravdový muž, ale ukázal ses jako malicherný člověk. Takže sis mě celou dobu kupoval? Když jsi platil restaurace, znamená to snad, že se ti teď musím na první požádání vrhnout do náruče?“
„Nepřekrucuj moje slova,“ odpověděl jsem co nejklidněji, i když ve mně všechno vřelo. „Nikoho jsem si nekupoval. Normálně a hezky jsem se dvořil ženě, která se mi líbila. Vztah se ale obvykle někam vyvíjí a lidé se postupně sbližují. Tobě zřejmě stačila pohodlná společnice v mužské podobě — nejlépe s penězi a vlastním autem.“
Jana okamžitě vystoupila. Dveřmi práskla tak silně, až jsem se lekl, jestli neprasklo sklo. Neměl jsem v úmyslu ji pronásledovat ani pokračovat v hádce. Řekli jsme si všechno podstatné.
Jen jsem sledoval, jak rázně kráčí ke svému vchodu, a v tu chvíli jsem se nejvíc zlobil sám na sebe.
Nemám nic proti duchovní blízkosti ani dlouhým rozhovorům. Také mám rád upřímné debaty, zajímavé knihy a historii. Ale pořád jsem živý muž. Dokud mi slouží zdraví a nezmizela touha po obyčejné partnerské blízkosti, rozhodně se dobrovolně nestanu mnichem jen proto, že má nějaká Jana obrovské komplexy ze změn, které přicházejí s věkem.
Ještě na parkovišti jsem její číslo vymazal z telefonu. Potom jsem zrušil i svůj profil na seznamce. Po takovém představení potřebuji chvíli klidu, abych se vzpamatoval a srovnal si myšlenky.
Jedno jsem si ale slíbil. Pokud se na seznamku někdy vrátím, otázku fyzické blízkosti si vyjasním už na prvním rande. Jakmile uslyším další kázání o „nevyhnutelném stáří“, o vnoučatech jako jediném smyslu života nebo o tom, že „na takové věci už jsme příliš staří“, požádám obsluhu o dva samostatné účty a bez hádky se rozloučím.
Jak to vidíte vy? Zachoval jsem se opravdu špatně, když jsem v šestapadesáti pozval ženu, která se mi líbí, k sobě domů? Je dnes taková nabídka považována za strašlivou urážku? 🤔 A proč si podobné ženy vůbec zakládají profily na seznamkách, když jsou přesvědčené, že jejich čas už dávno skončil?